Nastěhovala si migranta k sobě domů

Pocházel z dalekého jihu. Narodil se na ulici, neměl kde bydlet a co jíst. Poté se dostal na sběrné místo, kde se mu dostalo základní péče. Pak ho naložili do auta, odvezli na sever, kde se ho ujala ona a vzala si ho k sobě domů.

Vraťme se však do minulosti. Lenka odjakživa milovala psy a bez jejich společnosti si nedokázala představit svůj život. Měla jich několik a všichni k ní přišli s nějakým šrámem na duši nebo i na těle. Pocházeli buď s útulků, kam se dostali ve zbědovaném stavu nebo rovnou z ulice, kde je někdo „zapomněl.“

Posledním Lenčiným psem byl ne tak docela čistokrevný vlčák Ben, který sdílel domácnost v panelákovém bytě s ní, s její dcerou a její s maminkou. Bena si Lenka vzala jako malé štěně, tehdy měl zraněné nohy a bál se lidí. Přestože mu předchozí majitel musel dost hrubě ubližovat, Lence se podařilo Bena nejen uzdravit, ale i zbavit strachu a vychovat v poslušné a vděčné zvíře.

Možná si řeknete, že v paneláku nemůže být pořádné vlčáčisko nikdy šťastné. To by platilo pouze v případě, kdyby tam to zvíře bylo zavřené čtyřiadvacet hodin denně. Něco takového však Lenka nedopustila, několikrát denně brávala Bena na dlouhé procházky, a když nemohla ona, zastoupila ji buď dcera nebo maminka. V létě si dámy vybíraly takovou dovolenou, aby si mohl Ben užívat přírody. Většinou si pronajaly nějakou chalupu na Vysočině nebo na Šumavě, kde byl poblíž rybník a les, a kde se mohl Ben pořádně vyřádit. Mohly si to dovolit, věděly totiž, že Ben nikomu neublíží, člověku ani zvířeti. Vlčácké pudy samozřejmě měl, ale výchova mu nic takového nedovolila.

Jenomže tak jako každý tvor, i Ben postupně zestárl a aby toho nebylo málo, ke konci života ho postihla ta zákeřná nemoc, která se nevyhýbá lidem ani zvířatům. Nebudu zacházet do smutných detailů, řeknu jen, že v jeho posledních týdnech ho musela Lenka vynášet domů do schodů. Pak celé trápení skončilo a Ben se na jaře letošního roku odebral do zvířecího nebe.

***

My lidé se vyrovnáváme se ztrátou svého čtyřnohého průvodce životem různě. Někteří z nás se snaží svůj žal utišit tím, že si co nejdřív opatří další, v jiných to musí nějaký čas odeznít. Mezi ty první patřila Lenka, mezi druhé její dcera, a maminka chtěla zůstat tolerantní k oběma. Nakonec to dopadlo tak, že si dámy začaly vyhlížet Benova nástupce na sklonku léta. Rády by získaly někoho podobného, tedy opět tvora se špetkou vlčáčích genů. Obrátily se na pár útulků, ale nedokázaly se dostatečně rychle rozhodnout, a tak si jimi vyhlédnuté zvíře adoptoval vždy dřív někdo jiný.

Pak Lenka objevila partičku lidí, kteří odchytávají toulavé psy v chudých zemích. V rámci svých možností se o ně na místě postarají, nabízejí a převážejí je k adopci tam, kde se žije líp. Nu a u těchto lidí si Lenka vybrala Alvina. Pochází se země, kde je přítomnost potulných psů na ulicích zcela běžná. Rodí se tam, živoří, jak se dá, a umírají. Alvin měl štěstí, ti lidé ho včas odchytli, poskytli mu základní péči, vybavili potřebnými papíry pro převoz přes hranice a přivezli Lence sem k nám. A jen tak mimochodem, to všechno za pouhé dva tisíce korun, tedy výrazně pod vynaloženými náklady za odchyt, péči a převoz.

Alvin bydlí u našich třech dam od minulé soboty, je jejich nejkrásnějším vánočním dárkem. Jsou mu čtyři měsíce, ještě se trochu bojí, ale rychle si zvyká. Včera Lenku překvapil tím, jak cestou z procházky svižně vyběhl několik pater schodů.

Lenku znám osobně a jsem si jistý, že společně s dcerou a maminkou poskytne Alvinovi tu nejlepší péči a výchovu, jakou pes může dostat, aby byl šťastný.

Závěrem bych chtěl vyjádřit velké poděkování. Lence, její mamince, dceři a taky všem lidem, kteří se o podobné tvory dokážou s láskou postarat, ať už k nim přijdou tady od nás nebo přimigrují odněkud zdaleka.

Tímto příběhem o čtyřnohém migrantovi Alvinovi s dobrým koncem bych rád popřál krásné a šťastné Vánoce všem lidem dobré vůle. A samozřejmě též jejich věrným zvířecím průvodcům životem.