Narodím se ti o Vánocích

Probudila se uprostřed noci, ani se nemusela dívat na hodinky, věděla, že je za pět minut půl druhé. Přesně v tu chvíli se budila několik posledních let skoro každý den, dnes to však bylo poprvé bez trýznivého bodnutí u srdce.

Dnešní sen dovolil Martině podívat se na ty dávné události klidným a nadějeplným pohledem. Ano, tehdy dávno byla tak naivní, že chtěla zachránit rozpadající se manželství těhotenstvím a příchodem potomka. Bláhově věřila, že narození dítěte předělá Romana, vyléčí ho z počínajícího alkoholizmu, přivede k zodpovědnosti a vrátí mu lásku k ní samotné. Lásku, která vlastně láskou nikdy nebyla. Roman si dítě nepřál, Martinu považoval jen za někoho, koho může ovládat, kdo je mu po vůli, kdykoli si zamane a na kom si může vylívat vztek ze svých vlastních neúspěchů. Jenomže ona byla tehdy úplně slepá a jeho zrůdnost si plně uvědomila až ve chvíli, kdy jí natolik ubližoval, až v pětadvacátém týdnu předčasně porodila a její dítě zamřelo. Společně s lékaři tehdy bojovala o život maličké Julinky několik dní a jejich marný boj skončil té osudné noci přesně pět minut před půl druhou.

***

Martina procitla ze snu, ve kterém se jí zjevila postava mladičké ženy v bílé říze. Dívka stála na rozkvetlé louce, byla zalitá zlatými paprsky jarního slunce, vážným pohledem se dívala Martině do očí a beze slov k ní promlouvala telepatickým hlasem:

„Maminko, jsem duše tvé dcery Julie a děkuji ti, že jsi mi umožnila smýt svůj dávný hřích. V minulém životě jsem byla chudou služkou, otěhotněla s člověkem, kterého jsem ani pořádně neznala a přišla jsem o místo. Protloukala jsem se bídou, byla nemocná a když se mi děťátko narodilo, bála jsem se, že ho neuživím. A tak jsem ho v zoufalství tajně odložila, nikdo ho nenašel. Brzy poté jsem podlehla své nemoci a po smrti prozřela, poznala jsem, že musím odčinit své jednání. Dlouho jsem hledala, až jsem nalezla Tebe, maminko, předčasně jsem se ti narodila a po pár dnech zemřela ve tvém náručí. Vím, že jsem ti způsobila nesmírnou bolest, ale teď přišel čas, abych ti všechno vynahradila. Narodím se ti znovu, přijdu na svět o Vánocích.

Martina se rozhlédla po zšeřelé ložnici, osvětlené jen srpkem vycházejícího měsíce. Vnímala hluboké uklidňující ticho, narušené jen klidným oddychováním svého druhého manžela Petra. Člověka, který jí tehdy pomohl překonat zoufalství, muže, s nímž si zpočátku vytvořila pevný přátelský vztah, jenž postupně přerostl v lásku. Nikoli ve slepé zamilování, jakému podlehla u Romana, nýbrž v pevný cit dvou lidí, kteří vědí, že patří k sobě. Vzali se před dvěma roky a na jejich manželství ležel jediný stín. Petr si přál dítě, ale Martina mu ho nebyla schopná dát. Na jeho naléhání vždy odpovídala jen: „Počkej, prosím, ještě to není úplně za mnou, nezlob se, nemohu.“ Petr celý její příběh důvěrně znal, byl trpělivý, doufal a čekal.

Měsíc se vyhoupl na nebeské dráze o kousek výš a svými paprsky ozářil Petrův obličej. Dřív pociťovala Martina při svém nočním procitnutí bodnutí u srce, dnes ji však zalilo smíření, láska vůči muži, který jí tolik pomohl a touha po radosti z naplněného života. Napřed ho chtěla probudit a podělit se s ním o své pocity hned, ale pak si to rozmyslela. Přála si ještě chvíli sama užívat v tichosti prožitý sen, setkání s duší své dcery a poznání, proč se vše muselo stát právě tak, jak se stalo.

Martina té noci už neusnula a ráno tiše vstala rozhodnutá, že Petrovi připraví překvapení k nedělní snídani. Když přišel do kuchyně s ještě napůl zalepenýma očima, nabídla mu prostý chléb, pouze namazaný máslem, jak to měl rád. Usmál se na ni, vzal do ruky šálek s vonící kávou a na podšálku nalezl lísteček s ženským písmem: „Miluji tě, chtěla bych s tebou mít dítě.“

***

Bylo odpoledne Štědrého dne, Petr podal Martině sklenici mléka a pohledem pohladil její vyklenuté bříško: „Dnes připravím kapra já, máš chuť na smaženého nebo na pečeného?“

Martina chvíli mlčela a po odeznění kontrakce odpověděla s tajuplným úsměvem: „Petře, dnes kapra nepřipravíš. Přines mi tu tašku z ložnice, prosím. Už musíme vyrazit.“

Nadešel boží hod vánoční, hodiny na porodním sále ukazovaly pět minut před půl druhou ranní. Petr přijal od sestřičky nabízený nástroj a pevnou rukou opatrně přestřihl pupeční šňůru. Zakrátko nato se ozvala Julinka se svým prvním novorozeneckým pláčem. Ruce obou rodičů se našly a jejich prsty propletly v krátkém všeříkajícím sevření, které vydalo za tisíce slov.