Náhodné setkání

„Miláčku, kde jsi? Rendo, Renátko, kam ses mi zase ztratila, vždyť víš, že jsi zraněná a ještě k tomu těhotná? Rendo!“

Toho odpoledne bylo tak dusno, že se mi samy od sebe zavíraly oči a já usoudil, že jediné, co mě může spasit, je šálek kávy. Měl jsem kliku, za rohem se přede mnou vylouplo pár stolků v hlubokém stínu košatých stromů a v bezprostřední blízkosti dveří s nápisem „zahrádka s obsluhou.“

Sotva jsem stačil poděkovat servírce za donesený nápoj, vyloupl se zpoza stejného rohu on. Odhadem sotva čtyřicetiletý muž s ustaraným, neřku-li zoufalým výrazem, volající jakousi Renátu. Přišlo mi ho líto a blesklo mi hlavou, jestli bych neměl vstát a nějak mu pomoct. Ale jak? Mám se ho zeptat: „Pane, ztratila se vám manželka, můžu vám ji pomoct najít?“ Hloupé, že? Jenomže než jsem se k něčemu rozhodl, muž se otočil a zase zmizel.

Asi po dvou minutách se objevil znovu, tentokrát už nebyl sám a mně málem vypadly oči z důlků. Nedoprovázela ho žádná manželka, nýbrž fenka. Spíš fena, byla totiž dost veliká, trochu mi připomínala dobrmanku, ale byla o něco zavalitější a měla kratší čumák. A k tomu zavázanou přední tlapku, opatřenou něčím, co vypadalo trochu jako bačkora a zřejmě jí to umožňovalo chodit venku, aniž by si poničila obvaz.

Muž rychlým pohledem zhodnotil obsazenost stolků, vyřkl jen kratičké „můžeme?“ a posadil se ke mně. Zatímco si objednával svůj nápoj a psí misku s vodou pro boj z dusnem, Renda zvědavě obešla stůl, očichala mě skrz košík, zamávala ocasem do stran a tázavě se na mě podívala. Načež mezi námi třemi proběhla krátká, spíš posuňková konverzace ve stylu: „Rendo, neobtěžuj.“ „Jen ji nechte, mně to nevadí.“ „Haf.“

„Vy máte určitě taky psa?“ Zeptal se muž teď už s úlevou ve tváři.

„Ne, doma dvě kočky, ale jinak několik psích kamarádů,“ ujistil jsem ho.

„Já to věděl,“ pokýval hlavou. Pak trochu znervózněl a zeptal se: „Všimnul jsem si vašeho výrazu, když se mi schovala, to mi občas z legrace dělává, můžu vám něco říct? Nezdržuju vás?“

Kývl jsem, nikam jsem nespěchal. Muž se rozhovořil. Tři roky zpátky mu utekla žena, zbláznila se do nějakého bohatého cizince, odešla za ním i s dítětem. Miloval ji, trápil se tak, že se chtěl zabít. Coural ulicemi odnikud nikam, až objevil štěně. Bylo v tašce u popelnic, zahozené, vysláblé, naříkající.

„Víte, pane, já se té nešťastné hroudy ujal,“ pokračoval muž. „Přišlo mi, že jsme na tom stejně, oba zrazení a opuštění. Dal jsem jí stejné jméno, jaké měla moje žena. Ne, aby mi ji připomínala, ale spíš se vzdoru. Říkal jsem si, že ta první Renáta mě zradila, tahle druhá mě nezradí nikdy. A koukejte, co z ní teď je, jsem na ni pyšný.“ Jak fena zaslechla svoje jméno, zvedla se od mých nohou, kam se prve uvelebila, přesunula se ke svému pánovi a položila mu zavázanou tlapu na klín.

„Já vím, já vím, je to moje vina,“ muž teď mluvil spíš k ní než ke mně. „Neměl jsem tě v tom parku pouštět na volno, mohl jsem tušit, že tam budou střepy od chlastu. Ale když ty seš radši bez vodítka, viď? Tak promiň.“

Fena zavrtěla ocasem, stáhla tlapu dolů, lehla si a zavřela oči. Muž si uvědomil mou přítomnost a pokračoval: „Je březí. I to je moje vina, hárala a já ji neuhlídal, příště si na to musím dát pozor. Ale jedno vám garantuju, pane, i kdyby těch štěňat bylo deset, tak se postarám. Jedno, dvě si nechám a zbytek rozdám. Vím, komu můžu, za tu dobu, co ji mám, jsem poznal pár lidí, co jsou do psů stejní blázni jako já.“

Pak se muž zatvářil, jakoby se probral z nějakého zasnění, spěšně kouknul na hodinky, hodil do sebe zbytek kafe, pohladil Rendu na hlavě a řekl: „Holka, jdeme, musíme na převaz.“ Vstal, a podíval se na mě se slovy: „Už musíme, promiňte, jestli jsem vás zdržel.“

Taky jsem vstal, podal jsem mu ruku a odpověděl: „Děkuju, že jste mi to vyprávěl, však vy víte, já vím.“

Muž zmizel s Rendou, která mu poslušně ťapala po boku a já se znova posadil ke zbytku své kávy. Najednou mi nepřišlo dusno, bylo mi strašně příjemně, přestože teploměr neklesnul ani o píď.