Na úřadě, na úřadě, tam si člověk užije

Když uplynulo deset let od našeho přestěhování na venkov, ozvalo se mé lepší já: „Měl by sis taky jednou zahrát na pořádného. Sice budeš možná za Hujera, ale zaběhni na úřad tu občanku si vyměň včas.“

I odebral jsem se jednoho všedního odpoledne na malou pobočku úřadu, která ač sídlí v centru Prahy, obhospodařuje nás mimopražské. „Občanské a řidičské průkazy 4. patro,“ hlásala cedulka na dveřích v průjezdu hned vedle moderně vyhlížejícího výtahu. „Ten musel stát nejmíň milion,“ napadlo mě a nadějeplně jsem stiskl přivolávací tlačítko. Kabinka přišuměla, dveře se otevřely a stroj ke mně promluvil příjemným ženským hlasem: „Přízemí.“

„Aha, tak ne výtah, ale paní výtahová,“ hned jsem měl lepší náladu. To víte, konverzaci s dámami mám rád, i když, pravda, preferuji ty skutečné. Zmáčkl jsem čtyřku, chvíli čekal a nic. Stiskl jsem tedy takové ty dva trojúhelníčky k sobě v naději, že se konečně začne něco dít. A taky začalo. Vnitřní dveře se hlučně zacukaly, popojely asi deset centimetrů a pak se znovu otevřely. „Jsem to ale trouba, překážím jim s taškou přes rameno.“ Couvl jsem, ale celý proces se navlas stejně opakoval. Jó, holt ty unijní normy jsou vymakané. Když něco vadí dveřím v pohybu, raději to zavírání vzdají, aby někoho neskříply. A nic na tom nezmění ani fakt, že zrovna tyhle nejspíš vinou odfláknutého namontování vadí jen samy sobě. No nic, chození do schodů je prý zdravé.

Nahoře jsem si vystál dlouhou jednočlennou frontu, ono totiž součástí žádosti o občanku je i focení. Dáma přede mnou zřejmě toužila být na tom obrázku za modelku. Ale nestěžuju si, o zábavu bylo postaráno. Šikmo okolo jejího ucha jsem tiše očima komunikoval s úřednicí za přepážkou. Tedy s paní Renátou, jak jsem si všiml z cedulky na ňadru. Vzala to sportovně jako já a při každém přišminkování či dotvarování účesu žadatelky na mě nenápadně mrkla. A já ji to sice maličko rezignované, ale hlavně pobavené mrknutí tajně vracel.

„Tohle fakt nejde, zkuste se, prosím vás, aspoň chvilku nesmát. Na občanském průkazu musíte vypadat vážně.“ Snažila se mě paní Renáta kárat poté, co konečně došlo i na mé focení. Jenomže chtějte si zachovat vážnou tvář, když vás o to žádá někdo, komu samotnému od potlačovaného smíchu cuká v koutcích. No nic, když už s tím svým kukučem nic nenadělám, tak troška úsměvu neuškodí.

Po čtrnácti dnech jsem se tam dostavil podruhé, za přepážkou seděl nějaký mladík a vše se odehrálo ve vážnosti, která tak důležitému místu náleží. „Ta kartička je skoro stejná jako řidičák,“ říkal jsem si cestou domů, „musíš si je pořádně prohlédnout, aby sis je nepletl.“ Doma jsem se uklidnil: „Na občance vypadáš jako sysel a na tom starém řidičáku jako jezevec, to nespleteš.“

Ale cože to vlastně říkám? „Na starém řidičáku?“ A co je tohle za divné datum v kolonce 4b? Nebudu zapírat, stejně by mi to nebylo nic platné. Prostě jsem tam na tom úřadě úplně zapomněl, že tyhle moderní řidičáky jsou též časově omezené, že tam kvůli tomu musím ještě jednou a že už to asi nestihnu. Začal jsem dumat jaká je asi pokuta za jízdu s propadlým řidičákem a jestli by mi ji nemohli odpustit, když bych už měl zažádáno o nový.

„Heuréka, paní výtahová už konečně jezdí.“ Tiché zavření dveří a cestu vzhůru bez námahy mi možná uchystal osud jako maličké odškodné za tu zapomnětlivost. Úřednice za přepážkou tentokrát se silnými brýlemi a s ňaderní cedulkou Věra pohlédla na moje papíry.  Vážně pokývala hlavou: „Jdete pozdě, tohle nemůžeme stihnout.“ Péče té dámy mě překvapila, čekal bych, že na úřadech nedovtipnost občanů neřeší. Cosi jsem se chystal zablekotat, ale v tu chvíli se z útrob přepážky vynořila Renáta od občanek a snažila se něco najít v šanonech ve skříni za Věrou. Jak jsem tak dumal, co říct, nejspíš jsem Renátu pobavil přiblblým úsměvem, okrášleným pootevřenými ústy.

Směšně se culící sysel s pootevřenou tlamičkou, to se asi hned tak nevidí, a tak si paní Renáta na mě vzpomněla. „Jé, dobrý den, vám se tu u nás nějak líbí.“ Veselým zažertováním se jí podařilo odvát mé rozpaky a já se dokonce zmohl na normální pozdravení. Renáta našla svůj šanon a odspěchala za prací, Věra na moment ztvrdla v rysech.

Překvapeně pohlédla přes obroučky svých brýlí nejprve na mě a hned poté na vzdalující se pozadí své kolegyně. Její otázka, zda se známe, zůstala nevyslovená. Zamyslela se, pronesla „hm, hm, víte co? Řidičák vám končí za deset dní, zavolejte si den předem, zkusím to nějak uspíšit.“

Úřední mašinérie to přes veškerou Věřinu snahu nestihla a já radši nechal auto v garáži. „Doufám, že jste těch několik dní nejezdil?“ uvítala mě poté paní Věra za přepážkou. Její hlas tentokrát nebyl přísný, ba ani vyčítavý, připadal mi spíš takový ustaraně maminkovský. Úřednice mě obdařila zbrusu novým řidičákem a zpoza svých brýlí shovívavým úsměvem. Pravda, za Hujera jsem tedy nakonec nebyl a bez mučení se přiznám, že jsem se před paní Věrou poněkud zastyděl. Ale co, pak jsem si na závěr cestou od přepážek dopřál směrem k Renátě jedno nenápadné veselé zamávání.

Člověk je snad už od přírody tvor poněkud nadávavý a ve vztahu k úřadům k tomu má mnohdy spoustu důvodů. O to víc je pak příjemně překvapený, když mezi úředníky objeví pár vstřícných lidí se smyslem pro humor. „Kéž by bylo co nejvíc takových Renát a Věr,“ pomyslel jsem si cestou domů. Úřední pobíhání jsem tedy měl konečně za sebou a ulevilo se mi natolik, že jsem plechové paní výtahové na její „přízemí“ slušňácky odpověděl „na shledanou.“