Na svatého Martina

Jako malý klučina jsem sníh přímo miloval. Každoročně jsem nedočkavě vyhlížel první vločky, jakmile se objevily a pokryly zemi alespoň lehoučkou sněhovou pokrývkou, snesl jsem si s půdy sáňky a vyrazil. Neměl jsem to daleko, domeček mé babičky v Posázaví byl postavený na svažitém pozemku, vedlejší parcela byla prázdná. To bylo radosti a dětského dovádění, sjíždění kopečku s kamarády ze sousedství ve stylu „kdo tam bude dřív.“ A toho koulování. Když bylo sněhu víc, uplácali jsme si maličký „skokanský můstek“ a odvážně se předháněli, kdo na těch saních doskočí dál.

Dodnes se pamatuji na jedno zimní ráno, které mé dětské oči potěšilo skutečně parádní sněhovou nadílkou. V noci si zřejmě maličcí andělíčci na nebi zahráli polštářovou válku, a rozsypali na zem obrovskou spoustu toho zářivě bílého „nebeského peří.“ Ve skutečnosti napadlo asi čtvrt metru, což je pro lidi žijící na horách celkem běžný noční příděl, ale v nadmořské výšce dolního toku řeky Sázavy, a navíc vnímáno optikou malého kluka, to bylo něco výjimečného. Zřejmě se tehdy muselo jednat o nedělní ráno, protože s námi byli i moji rodiče, a já si vzpomínám, jak můj tatík nelenil a postavil mi na plácku před kuchyňským oknem pravé a nefalšované iglú. Pravda, nebylo veliké, v průměru mohlo mít asi metr, a na výšku bylo tak akorát, abych se tam mohl postavit. Mělo krytý vchod a za okénko posloužila prázdná láhev, vetknutá do stěny. Tehdy se mí kamarádi na spoustu následujících dní nastěhovali k nám, a my se namačkáni uvnitř, snažili vymýšlet, jak se asi žije u Eskymáků.

Dnes už se na sníh dívám poněkud praktičtějším pohledem, Posázaví jsem dávno vyměnil za Polabí, a na svatého Martina se bez bílého koně klidně obejdu. Ať se na něm s radostí prohání na horách, a k nám do nížin ať přes zimu zavítá jen občas. Tak akorát, aby dokázal potěšit a rozzářit dětské oči, ale aby při tom nenadělal příliš starostí na silnicích. Nicméně milerád ho zde uvítám o Vánocích, aby si jej i dnešní klučinové a holčiny mohli užívat tak, jako já kdysi v dětství.

Závěrem bych rád popřál k svátku všem Martinům hodně štěstí, spokojenosti a hlavně zdraví. Pro pobavení jim i všem ostatním připojuji pár pranostik, které se vážou k těmto jmeninám.

Pokud padá sníh: Přijede-li svatý Martin na běloušovi, bude zima průměrná, s oblevami.
Při mlze: Přijede-li na myšákovi, bude zima střídavá.
Když je sucho: Přijede-li na plavce, přijde zima tuhá.
Pokud je teplo: Přijede-li na ryzákovi, bude i zima ve své síle mírná.
Při dešti a blátě: Je-li kobylka martinské husy hnědá, bude málo sněhu a na holo mrznout.

Chodí-li husa na svatého Martina po ledě, na Vánoce se bude určitě koupat.

Zůstane-li listí až do Martina na stromech, čeká se dlouhá a tuhá zima.

Po svatém Martině zima nežertuje, přichází sníh i mráz kvaltem.

Na svatého Martina nejlepší je husina; pohleď na hruď i na kosti, poznáš, jaká zima se přihostí.

Na svatého Martina jiskra do vína.

Zdroj: pranostik.cz