Na Štědrý večer by nikdo neměl zůstat sám

„Honzo, strávíte Štědrý večer s rodinou nebo jen sami dva se Soňou?“ Zeptala se mě Maruška na našem posledním předvánočním setkání v cukrárně nad šálkem vonící kávy a talířkem s nezdravě dobrým větrníkem.

V obličeji se jí rozprostřel výraz, v němž se zračila jemná něha, podtržená tlumeným osvětlením v místnosti. Přimělo mě to pokusit se říct hned dvě věci najednou: „Maruško, ty vypadáš dneska tak krásně, že bych si tě hned zabalil jako dárek pod stromeček. Ale...“ trochu jsem se do toho zamotal, „ale asi by mi to neprošlo, Soně by se to nelíbilo. Býváme sami s kočkama a rodinnou oslavu pak děláme na Boží hod nebo na Štěpána.“

„Jo, dík, seš milej, ale máš smůlu, do krabice pod stromeček bych se nevešla,“ blýskla po mně Maruška očima. Pak se vrátila k tématu: „No, my to máme s Frantou podobně. Už léta se snažím přemluvit maminku, aby s námi trávila Štědrý večer, ale ona tvrdí, že je jí nejlíp v její jihočeské chalupě samotné s Robertem. Prostě s ní nehnu, tak za ní vyrazíme hned pětadvacátého ráno a budeme jí dělat společnost až do neděle před Silvestrem. Ale představ si, že letos to bude trochu jinak.“ Maruška se usmála a zatvářila tajuplně. Chvilku trápila mou zvědavost pomalým vychutnáváním zákusku a kávy, poté se pohodlně opřela v křesílku a konečně se rozhovořila.

***

Honzo, možná si ještě vzpomeneš na příhodu se starou babčou, kterou jsem předloni v létě náhodou potkala při nakupování. Tehdy jsem se úplně zbytečně rozzlobila na Frantu, že se nemá k tomu, aby umyl okna, přestože mi to slíbil. V sobotu ráno se nabídnul, že do toho krámu zajede on, a já, než abych byla ráda, že nikam nemusím, jsem mu ta okna hodila na hlavu a vyrazila sama.

V obchodě jsem na tu starou paní narazila u kas, ona neměla tašky ale batoh, nákup se jí tam nevešel, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než jí nabídnout odvoz domů, bydlela jen pár ulic od nás. Při té příležitosti se ukázalo, že doma pečuje o manžela s Parkinsonem, který si nestihl dojít sám na záchod, když byla pryč a ona to pak musela uklidit. Pak jsem se vrátila domů, okna už byla umytá, Franta navíc uvařil oběd a já se z toho všeho rozbrečela. Prostě jsem si postavila vedle sebe ji, jak s láskou a bez nejmenší ublíženosti pečuje o toho svého, a sebe, která má zdravého chlapa a naštve se na něj kvůli úplné prkotině. Vzpomínáš? (Tiše jsem přikývnul a pro vás, milí čtenáři, sem vkládám odkaz, abyste byli v obraze: zde).

No a teď si představ, Honzo, že před pár dny jsem na tu paní narazila znovu. Byl pátek, já jela domů z práce, na Andělu jsem ještě vlítla do jednoho z těch přecpaných nakupovacích center a najednou koukám, jak tam v prostoru mezi všemi těmi krámky sedí na lavičce právě ona. Byla celá schoulená sama do sebe, plakala a kapesníčkem si otírala oči. „Dobrý dem, paní Blanko, stalo se něco, můžu vám nějak pomoct?“ Přisedla jsem k ní plná obav.

Ona se na mě smutně podívala, chvilku váhala, asi přemýšlela, jestli se mi má svěřit, když se skoro neznáme, ale pak se rozpovídala. Řekla, že před čtrnácti dny jí ten její nemocný manžel zemřel. „Víte, paní Maruško, já jsem ho hluboce milovala, prožili jsme spolu víc než padesát let. Když před několika roky onemocněl, stále jsem podvědomě doufala v zázrak. Třeba, že medicína objeví nějaký převratný lék, který mi ho uzdraví. Rozumově jsem si říkala, že to není možné, ale víte, jak se to říká o té naději. Bylo to těžké pro nás oba, to přiznávám a vlastně bych možná měla být ráda, že on už se teď netrápí, ale já to prostě nedokážu, strašně mi chybí. Teď budou Vánoce a já budu poprvé sama. Víte, chtěla jsem mu koupit aspoň kytičku, kterou bych dala na Štědrý večer na stůl, ta by mu udělala radost. Jenomže místo toho tady sedím a brečím. Jdete radši domů, paní Maruško a se mnou se nezdržujte, tímhle si musím projít sama.“

Honzo, nevím, snad pochopíš, co ti teď řeknu. Nebyla to jen obyčejná lítost nebo soucit, co jsem vůči té paní pocítila, bylo v tom něco mnohem bližšího, silnějšího a intimnějšího. Sama to nedokážu přesně pojmenovat, byla to taková hluboká lidskost a snaha být jí nějak nápomocná. A tak, aniž jsem v tu chilli domýšlela, jestli se to hodí nebo co na to řekne můj Franta, jsem paní Banku vzala za ruku a nabídla jí, aby ten Štědrý večer strávila s námi.

Nečekala to, odmítala a tvrdila, že si přece nebudeme kazit sváteční pohodu starou ubrečenou bábou, ale já na ni poznala, jak je tím dojatá. Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit, že s námi stráví aspoň chvilku, povečeříme, posedíme u stromečku, popovídáme a zavzpomínáme. Zařekla se, že od nás nechce žádný dárek a že přinese vlastní bramborový salát. Když jsem se s ní pak tam v tom nákupáku na lavičce loučila, tak už neplakala, dokonce se i usmála a řekla, že se moc těší.

Trochu jsem se pak bála, jestli se na mě nebude Franta zlobit, že jsem ji takhle pozvala bez jeho vědomí, ale zmýlila jsem se v něm. Vidíš, taky už jsme spolu spoustu let a stejně se občas dokážeme něčím překvapit. Poděkoval mi, prohlásil, že na mém místě by udělal to samé a dokonce si prosadil, že v jednom jí neposlechne, nějaký dárek pro ni vymyslí a obstará. Jen mi ten mezulán neprozradil, co to vlastně bude, ale to mu ráda odpustím.

Honzo, to je celé, co si o tom myslíš?

***

Když Maruška končí své cukrárenské vyprávění, tak se obvykle uvolní, protáhne a dá ruce za hlavu. Tentokrát tomu tak nebylo, zmlkla a upřeně se mi zahleděla do očí.

Navzdory vážnosti tématu mě napadl drobný žert: „Maruško, už od chvíle, kdy jsi dnes přišla, si kladu otázku, co to máš jemného ve výrazu a proč dnes okolo sebe šíříš takový klid. Teď už to vím, vždyť je to svatozář.“

„Kdyby se to zrovna teď vůbec nehodilo, tak tě snad praštím kabelkou, Honzo,“ blýskla po mě Maruška toho dne očima už podruhé. Pak však zvážněla: „Pojď, musíme domů. Přeji tobě, tvé rodině a vlastně i všem, kteří tohle mé svěřování budou číst krásné Vánoce a ještě krásnější Štědrý večer. Pod stromečkem v krabici mě sice nenajdeš, ale vzpomeň si na nás.“

Pomohl jsem té dámě s širokým srdcem do kabátu a přání opětoval. Přidávám se k ní a přeji pohodu, klid, radost, štěstí, lidskost a hlavně zdraví též vám všem blogerským a diskutérským souputníkům životem.