Na Nový rok o slepičí krok

Tahle pranostika mě napadla dneska, když jsem se někdy před půl osmou probudil do kalného počínajícího rána. Vůbec se mi nechtělo z pelechu, a tak jsem si na rozhraní spánku a bdění s takovými pranostikami trochu pohrál.  

Naši dávní předkové to měli složitější, nemohli jednoduše otočit vypínačem, aby si posvítili, kdykoli se jim zachtělo, museli trpělivě vyčkávat zimního prodlužování dne. A nejspíš aby se jim líp čekalo, vymysleli si takových pranostik hned několik.

Celé to začíná rčením „Lucie noci upije, ale dne nepřidá,“ které se váže k Lucčinu svátku 13. prosince. Jak to? Položil jsem si otázku. Není to nesmysl? Nemohli se ti naši dávní předkové splést, když zimní slunovrat a tedy prodlužování dne jako takového nastává až jednadvacátého, respektive dvaadvacátého?

A pak se mi v tom dnešním ranním šeru vybavila tabule černá jako noc, na kterou kreslil náš středoškolský fyzikář křídou bílou jako den nějaké grafy. Malůvky, vypovídající o tom, že právě na svatou Lucii, jejíž jméno je spojeno se světlem, zabloudí Země na své eliptické dráze okolo Slunce do jakéhosi magického bodu. Od tohoto dne se sice ráno rozednívá stále později a později (Lucka dne nepřidá), ale večerní světlo se začíná zvolna prodlužovat (noci upije).

Potom jsem se musel na chvilku propadnout hlouběji do spánku, protože se mi zdál sen, jak jsem chytil blechy od psa naší vesnické sousedky, se kterým jsem si hrával, když jsem byl malý kluk. S trhnutím jsem se probudil, bezděčně se podrbal na zádech (že by opravdu blecha) a vzpomněl si na pranostiku „Na Boží narození o bleší převalení.“ Ano, dříve bývala tahle obtěžující havěť běžnou součástí lidských obydlí a vůbec se neřídila tvrzením dědy Komárka ze samoty u lesa, že psí blechy na člověka nejdou.

Lidé tedy vtělili blechy i do pranostiky a já si položil naivní otázku, jak dlouho takové potvůrce trvá, než se převalí z jednoho boku na druhý. Od zimního slunovratu do Božího hodu se den stačí prodloužit jen o pár vteřin, ale blechy jsou rychlé, takže to v pohodě stihnou. A taky jsou dost rychlé na to, aby stačily někam uskočit, když vás kousnou a chcete je za trest zamáčknout. Nejspíš jako ta moje, protože já ve své posteli žádnou nenašel.

Nicméně jsem už znova nezabral a ve smyslu další pranostiky „Na Nový rok o slepičí krok“ se zamyslel nad tím, jestli se dnešní děti ještě mohou na vlastní oči podívat, jak je takový slepičí krok vlastně dlouhý. Většinou slípky vídají akorát tak v televizních záběrech, jak jsou natěsnané v klecových chovech nebo je mohou sledovat, jak se promenádují ve výbězích v ZOO.

Když jsem se tehdy v dětství kamarádil s tím venkovským psem, tak jsem slepice se zájmem pozoroval na sousedčině dvorku. Už tehdá jsem obdivoval, jak se stylem „urvi před svými kolegyněmi to největší sousto“ přetlačují jedna přes druhou, když jim sousedka hodila hrst zrní na zem. A jak si u toho při hlasitém kdákotu skáčou do řeči. Pokud jsem se k nim přiblížil, tak se většinou daly na ústup, ale byla tam jedna taková velká a pěkně dohněda vybarvená, která měla pro strach uděláno. Párkrát se proti mně rozběhla a tak nahlas mi vykdákala, že jsem se radši sám dal na ústup, bůhví, jestli bych od ní nechytil čmelíky. Popravdě se přiznám, že mi z těch dob muselo zůstat nějaké trauma a mám-li se tváří v tvář utkat s nějakou rozkdákanou slepicí, jejímž krédem je ono urvi před ostatními, co můžeš, radši honem zařadím zpátečku.

Překulila se půl osmá, šero za oknem začalo zvolna řídnout a já si uvědomil, jakou mám proti těm dávným předkům výhodu, že aspoň o volných dnech nemusím vstávat za tmy, abych obstaral hospodářství.

Ta stařičká sousedka bývala tehdy na nohou od nějaké páté hodiny, aby podojila kravku, nasypala slepicím, nandala králíkům, pometla dvorek hrubým koštětem, poklidila stavení a já nevím, co všechno dalšího. Když jsem na ni ráno kouknul přes plot, mívala už skoro hotovo. Odložila koště, narovnala se, rukou si přejela po rozbolavělých zádech a zamávala mi se slovy: „To víš, Jeníčku, na Hromnice už bude světla o hodinu více a hned se mi bude líp dělat.“ Pak došla až ke mně k plotu, sáhla do kapsy zástěry, usmála se a podala mi čerstvé vajíčko se slovy: „Tumáš, vem si ho. To je od Hnědky, co tě včera tak prohnala. Popros babičku, ať ti ho uvaří natvrdo k snídani a pak přijď, Voříšek už na tebe čeká.“ Psík uslyšel své jméno, zvesela zaštěkal a já se začal těšit, jak po snídani prolezu vrátky a budu s ním zase podětsku bezstarostně dovádět.

Tenoučké bzzzz mi zaznělo do uší a mně došlo, že to dnešní ranní kousnutí nebylo ani od psí blechy, ani od slepičího čmelíka, ale od zbloudilého komára, zmateného nezvykle vlahým prosincem. Konečně jsem se vyhrabal z pelechu a s potěšením si uvědomil, že ještě i dnes žijí na vesnicích drobní hospodáři, kteří nelení vstávat se slepicemi a při své práci přihlížejí k těm dávným pranostikám. Jsou solí naší země a mají můj obdiv.