Na dálnici stopadesátkou?

Svištíš si kilo padesát, motor spokojeně vrní, asfalt pod koly téměř neslyšíš, autíčko letí jak vzduchem, protože nerovnosti na povrchu vozovky prostě neexistují. Pohádka nebo skutečnost?

Kupodivu i na našich dálnicích se najdou místa, kde tohle není jen naivní představa řidiče snílka. Ale moc jich není, pár takových úseků znám na hradecké D11 nebo na plzeňské D5. Asi jich je i víc, ale mnohem častěji se člověk setká se situací, která by se dala popsat spíš takto:

Jedeš s bídou stodvacítkou, na víc si netroufáš, protože nechceš ubližovat svým tlumičům a sám se cítit jako na nějakém třasostroji. Manévruješ mezi pravým a levým pruhem, aby ses vyhnul vyježděným kolejím a přitom neblokoval odvážlivce, kteří to v tomto oraništi rozpálí víc.

Před léty měl počítačový gigant Microsoft, Oracle, IBM nebo nějaký jiný, to už si nepamatuji sympozium kdesi v Německu. Jeden z jeho zástupců, říkejme mu třeba Tom, byl velkým milovníkem rychlé jízdy, ale jakožto Američan si doma svého koníčka moc neužil. Pocházel z Kalifornie, kde je rychlostní limit na dálnicích, tuším 70 mil za hodinu, tedy v přepočtu 112 kilometrů. A tak večer po skončení sezení, zatímco se ostatní odebrali za zábavou, milý Tom nelenil a zamířil do autopůjčovny. Vybral si nějaký silnější stroj, usedl za volant, vyrazil za město a několik hodin si užíval rychlé jízdy. Zřejmě takové, jakou jsem popsal na začátku článku.

Jakpak by Tom asi dopadl u nás? I současných 130 je víc než 112, natož případných 150, takže by se možná zpočátku těšil. Prvních pár kilometrů jízdy po našich dálnicích by mu však s největší pravděpodobností zkazilo chuť a on by to brzy vzdal. A po návratu domů by svým přátelům mohl vyprávět: „Představte si, co jsem v té Evropě objevil. Nebudete mi to věřit. Je tam taková maličká zemička s krásnou přírodou, skvělým pivem, i příjemní lidé se tam najdou. Jenže místo dálnic tam mají tankodromy. Jméno té země je dost obtížně vyslovitelné, zní to nějak jako Těžká republika.“

Takže abych tu otázku z názvu nezamluvil, povolit stopadesátku na vybraných úsecích? Za mě každopádně ano, stejně tak mnozí jezdí už teď. A mám-li být upřímný, ani mně není rychlá jízda tak úplně cizí a stotřicítku na kvalitních úsecích a za příznivých okolností striktně nedodržuji.

Jenže ono to v životě o těch rychlostních limitech moc není. Tuhle jsem jel po pražské Jižní spojce, provoz byl náhodou docela klidný, já nikam nespěchal a tak jsem si naopak řekl, že si cestu vychutnám. Jel jsem maličko pod devadesát (je tam osmdesátka) a připadal jsem si jako blbec, skoro každý mě předjel.

Je to spíš o tom, abychom jezdili bezpečně, brali ohledy na druhé a podle situace sebe ani ostatní neohrožovali příliš rychlou, ale ani příliš pomalou jízdou. A také o těch našich dálnicích a silnicích, měli bychom je konečně dokázat stavět a opravovat takovým způsobem, aby si na nich přišel na své i Tom a doma pak vyprávěl: „... A jejich dálnice jsou prvotřídní, kam se my Amíci na ně hrabeme. Jméno té země je dost obtížně vyslovitelné, zní to nějak jako Hezká republika.“