Mraky pohledem srdce

Dění kolem sebe můžeme posuzovat rozumem či srdcem. Ten první pohled je nutný k tomu, abychom obstáli v dnešní době a nenechali se nikým napálit. Nechme však teď náš rozum na chvíli odpočívat a ponořme se do mraků svým srdcem.

Pohled srdcem nám umožňuje zapnout svou fantazii na plné obrátky a oddávat se snění. Aniž bychom se museli zvednout z pohodlného křesla, můžeme cestovat v prostoru i v čase a ocitnout se klidně ve středověké Francii.

Vžijme se na moment do pocitů odsouzence, čekajícího na smrt v hladomorně. Copak asi provedl ten človíček, že jediným jeho pojítkem se světem zůstal výřez oblohy s neustále se proměňujícím obrazcem mraků? A copak v těch tvarech vlastně vidí? Svobodu? Potravu? Život a nebo smrt?

Kdyby tak mohl vzlétnout, opustit své vězení a na křídlech vlahého vánku putovat pod mraky otevřenou krajinou.

Snad by se v něm pohnulo svědomí ve chvíli, v níž by míjel stařičké pevnosti. Snad by se zařekl, že už nikdy neporuší přísné zákony, aby se nedostal znovu do vězení.

A pokud by myslel svůj slib opravdu vážně, možná by se nad ním smiloval sám Bůh. Rozehnal by všechny mraky nejen na obloze, ale i v jeho mysli a nechal by ho, aby se usadil v klidném městečku.

Z divokých časů zavátých staletí se nyní přesuňme do současných dnů mírumilovného Polabí. Svítá a ranní červánky se nám svou krásou snaží zpříjemnit právě zrozený den.

Ráno je dávno pryč a my jsme v tom shonu letního dne dostali žízeň. Před očima se nám náhle nabízí voda ve dvou podobách. Prví sice vytváří krásná oblaka, ale je příliš vysoko a svou vláhou osvěží leda tak pohled našich očí. Naštěstí je tu však ještě jedna, která se nám přímo nabízí k ochutnání. Věřme, že nedopadneme jako bájný Tantalos a ona se před námi neztratí ve chvíli, kdy po ní natáhneme svou ruku.

Den končí a nad řekou se pomaličku začne smrákat. Nadchází chvíle odpočinku, vezměme honem za ruku svou lásku a dopřejme našim srdcím, aby mohla zpívat společnou píseň štěstí.

V poslední části dovolme našim srdcím, aby se na pár okamžiků vydala do krásné stověžaté matičky Prahy. Zanechme již raději všech slov a nechme svá srdce vychutnávat kontrasty děl dvou architektů. Přírody a člověka.