Motorkáři a já

Pokud čekáte článek plný kritiky arogantních a bezohledných motorkářů, tak raději ani nečtěte dál. Sám sice motorkář nejsem, s řízením těchto strojů mám jen pár zkušeností z mládí, ale musím se přiznat, že těmto lidem fandím. Samozřejmě nemám na mysli nechvalně známé drsné motorkářské gangy, ale normální lidi, kteří se od nás ostatních liší jen tím, že dvoukolé mašiny se staly jejich životem.

Většina z nás má svého koníčka, oblíbenou činnost, které se s láskou věnuje a do níž v některých případech investuje nemalý peníz. Někdo se tiše a samotářsky večer co večer doma sklání nad svou sbírkou známek. Jiný například patří do otevřené komunity zdejších blogerů, píše, čte a diskutuje nad články lidí, se kterými se více či méně zná. Další propadne právě motorkám, a se svou partou lidí, na něž je spolehnutí, se účastní nejrůznějších akcí a výletů. Nu a právě ta vzájemná soudržnost je něčím, co mě oslovuje, ať už jde o skupinu motorkářů nebo jakoukoli jinou.

Kdybyste se mě zeptali, jestli mi motorkáři na silnicích vadí, jestli mě tam jejich přítomnost obtěžuje, odpověděl bych, že ano, ale jak kteří. Takoví, kteří by mi vadili, i kdyby neseděli za řidítky, ale za volanty osobáků, náklaďáků nebo autobusů. Prostě ti, kteří si o sobě myslí, že jim silnice patří a podle toho se chovají. Neřekl bych, že mezi motorkáři jich je víc, než mezi námi ostatními, domnívám se, že to není „o stroji,“ ale „o člověku.“

Člověk, který má nějaký ten kilometr za sebou a který není na řízení vyložený trouba, dokáže dobře odhadnout, co si na silnici může dovolit, a co už udělat nesmí, protože by to bylo nebezpečné. Stejně tak dokáže odhadnout, co může bezpečně udělat někdo jiný, koho má ve svém zorném úhlu. Podobně jako osobák se vejde tam, kam se už nevejde náklaďák, může motorka udělat manévr, na který se nemůže troufnout automobil. Na druhé straně člověk na motorce je daleko ohroženější, než člověk v autě, protože ho nechrání různé plechy, deformační zóny, bezpečnostní pásy a airbagy.

A tak, když vidím, že se za mnou žene nějaký motorkář a chce mě předjet v místě, kde by to třeba už autem nešlo, tak ho nevystavuji nebezpečí blokováním, netroubím, neťukám si na čelo, ale prostě uhnu blíž ke krajnici. Dovolím si říct, že mi za to už leckterý človíček za řídítky zamával. A že přitom jel stodvacítkou v místě, kde byla devadesátka? Pokud nikoho neohrozil, tak to byl jeho problém, případnou pokutu by si zaplatil on sám. Ale ruku na srdce, kdo z nás něco takového občas neudělá, když nebezpečí nehody nehrozí?

Myslím, že lidé by se měli vzájemně více tolerovat a vycházet si vstříc. Nejen na silnicích, kde sedí za svými volanty nebo řídítky, nýbrž obecně, ať už dělají cokoli, pracují, odpočívají nebo se prostě baví.