Mohu vás požádat o ruku, má krásná dámo?

„Mohu vás požádat o ruku, má krásná dámo?“ Touto starosvětskou větou se Michal ucházel o Mirku. O ženu, kterou miloval a o kterou poté po roce a půl manželství přišel vinou vážné komplikace při domácím porodu.

„Proč jen já nebyla důraznější, když jsem se jí snažila to nesmyslné rozhodnutí nejít do porodnice rozmluvit? S vybavením porodního sálu by se doktorům určitě podařilo to nenadálé prudké krvácení zastavit včas.“ Kladla si za vinu smrt své dcery Mirčina maminka paní Květa.

„Nebylo by to nic platné, Květo. Mluvili jsme o tom v poslední fázi těhotenství snad každý den, ale Mirka byla neoblomná,“ Odpověděl své tchýňce Michal. Zahleděl se do jejích uslzených očí. Byly stejně modré jako oči jeho ženy. Stejné oči, stejné ruce, stejná postava, stejná gesta, dokonce i stejná barva vlasů a účes. Fakt, že před sebou viděl kopii své zbytečně zemřelé manželky ve starším vydání, na jedné straně prohluboval jeho bolest, ale na druhé straně v něm vzbuzoval paradoxní pocit, že o ni úplně nepřišel.

Květa žila sama a cítila za svou povinnost převzít péči o novorozeného Pavlíka za dceru. Michal přivítal její návrh s povděkem. Doufal, že si společným staráním o miminko snad aspoň trochu uleví od smutku a že mu Květa svou ženskou rukou nenahraditelným způsobem pomůže. Nastěhovala se k němu a přestala chodit do práce, aby on mohl dál živit jejich zvláštní rodinu.

***

Jak se Pavlík učil nejprve obracet v postýlce, plazit, lézt a žvatlat své první slabiky, Květa se cítila spíš jeho maminkou než babičkou. Jakoby se jí jako zázrakem najednou narodil syn. I Michal to tak začal postupně vnímat. Když se vracel domů z práce a ona ho vítala s malým v náručí, míval často pocit, že před sebou vidí svou manželku.

Když dali malého spát, sedávali spolu v obýváku a probírali starosti všedních dní nebo si jen tak povídali o všem možném, Květa si začala uvědomovat jednu věc. Viděla, jak si její dcera vybrala za manžela člověka tolik podobného svému otci. Nikoli vzhledem, ale zodpovědností, spolehlivostí, humorem a dokonce i způsobem vyjadřování. Podvědomě jí začalo být v Michalově přítomnosti hezky a pokaždé se těšila na jeho návrat z práce.

S příchodem jara, když už dělal Pavlík první opatrné krůčky, začala sezóna návštěv a zahradního grilování. Michal jezdil s Květou a s malým ke svým přátelům tak jako kdysi s Mirkou. Přátelé, ač si byli dobře vědomi jejich zvláštního rodinného uspořádání, je brali spíš jako partnery než jako zetě s tchýní. A rádi jim jejich návštěvy opláceli.

Jak Michal, tak i Květa si čím dál tím víc uvědomovali, že je k sobě pojí více než péče o Pavlíka a jejich příbuzenský vztah, ale ani jeden z nich se neodvážil udělat první krok. Michal byl sice jen o deset let mladší než Květa, ale ten babičko otcovský poměr k malému v obou vzbuzoval pocit generačního rozdílu. Navíc vzpomínka na Mirku byla stéle příliš živá, a tak si ti dva netroufli na víc než na občasné letmé, jakoby náhodné pohlazení nebo krátké kamarádské obejmutí.

***

Nastal podzim a ti tři se vraceli z poslední grilovačky před koncem sezóny. Pavlík spokojeně spal vzadu ve své sedačce, Michal s Květou probírali zážitky zdařilého odpoledne. Před zatáčkou, na jejíž vnitřní straně stál dům, zakrývající následnou křižovatku, Michal ubral plyn a podařil. Když minul stavení, Květa vykřikla. Zprava z vedlejší se na ně řítil náklaďák.

Následujících vteřiny strhly Květinu mysl o několik let zpátky. Uviděla před sebou úplně stejnou situaci, jen tenkrát neřídil Michal, ale její manžel a vzadu nebyl nikdo další. Znovu v duchu slyšela skřípění brzd a cítila strašný náraz, když se smykem zaklínili pod náklaďák. Její manžel byl tehdy na místě mrtev, ona zázrakem vyvázla jen se zlomenou rukou. Teď se to tedy všechno opakuje. Křečovitě se zapříčila v sedadle a čekala konec...

Nicméně konec se nedostavil. Michal byl zkušený řidič, bleskurychle vyhodnotil situaci a došlo mu, že brždění by nebylo nic platné. Jak prve podřadil, měl motor v otáčkách, tak prudce sešlápl plyn a jen nepatrně pohnul volantem vlevo. Auto vyrazilo jako střela a minulo předek náklaďáku o pár centimetrů.

Zaklel a zakroutil hlavou.

„Panebože,“ zašeptala Květa a stiskla Michalovi předloktí.

Zbytek cesty nikdo nepromluvil ani slovo. 

***

Později večer, když už Pavlík spal ve svém pokojíku, Michal nalil sobě a Květě po sklence červeného vína. Oba stále mlčeli. V Michalově mysli konečně uzrálo rozhodnutí, katalyzované dnešní příhodou na silnici. Pevně se podíval Květě do očí a ona, snad tušíc, co ji čeká, mu jeho pohled opětovala se stejnou hloubkou.

Beze slova vstal, vzal kuchyňský nůž a zmizel na zahrádce. Došel ke keříkové pozdní růži a odřízl nejkrásnější květ.

Pak se vrátil a přistoupil k pohovce, na které vzpřímeně seděla Květa. Poklekl na jedno koleno a vážným rozhodným hlasem spíš oznámil, než by se ptal:

„Mohu vás požádat o ruku, má krásná dámo?“

Přijala růži z jeho ruky a sotva znatelně přikývla.

Květiným tělem projel blesk, který ve zlomku vteřiny spálil všechen žal z dávné ztráty manžela a následné smrti dcery. Prudce objala Michala kolem ramen a strhla ho k sobě.