Modré parkovací zóny v Praze

Některé pražské městské části již před několika léty zavedly barevně značené parkovací zóny, nyní se uvažuje o jejich rozšíření i do dalších. Jsou oblasti, ve kterých výrazně dominuje souvislá rozsáhlá modrá zóna. Pokud se nemýlím, tak ti, kteří nejsou držiteli rezidentních karet v ní mohou zaparkovat pouze mezi 6. a 8. hodinou ranní. Jinak nemají šanci, nechtějí-li riskovat „botičku“ nebo odtažení. Případně pokud nechtějí hledat velmi odlehlou zónu jiné barvy, kde může za poplatek parkovat kdokoli.

Včera jsem si přečetl v pražském deníku Metro komentář pana Tvrdíka, z nějž nyní odcituji zajímavou část: „Já bych s jejich rozšířením souhlasil, ať platí po celé Praze. My Pražáci bychom za symbolický poplatek kolem dvou tisíc ročně mohli parkovat kdekoli na vyhrazených parkovacích zónách a venkované by měli vyhrazeno minimum parkovacích míst. Měli by parkovat na záchytných parkovištích.“ Konec citace.

Nerad bych, aby můj článek vyvolal zde na blogu vlnu nevraživosti mezi Pražáky a venkovany, ale jako venkovan (byť se jménem Pražák) musím panu Tvrdíkovi oponovat.

Bydlím kus za Prahou a dojíždím tam denně do práce, autobusem a pak metrem. Autem jezdím do Prahy pouze výjimečně, například za dcerou, která bydlí v místech, kde zóny (zatím) zavedené nejsou. Pan Tvrdík by mi mohl poradit, abych nechal auto na okraji a dojel to MHD. Jenže za dcerou nejezdím jen na kafe a na pokec, ale občas je potřeba přiložit ruku k dílu. To potom s sebou vezu různé nářadí a jiné podobné věci, například malířskou barvu, a s tím vším je to už v přeplněném pražském MHD podstatně horší. Navíc nejde jen o mě a dceru, mnoho venkovanů má v Praze starou maminku nebo taťku, kteří sice ještě dokáží bydlet samostatně, ale už potřebují pravidelnou pomoc od svých dospělých dětí. To se pak musí vozit věci, o kterých se panu Tvrdíkovi možná ani nesní.

Na druhou stranu si nedovedu dost dobře představit, jak by se pan Tvrdík tvářil, kdyby si z Prahy vzala příklad ostatní sídla, od měst až po maličké vesničky, a zavedla privilegované parkování pro své místní, tarifované podle svého počtu obyvatel. Pokud by náhodou zavítal do naší vsi, možná by mu přišlo paradoxní a diskriminující, že nemá šanci zaparkovat a přitom my místní si tam můžeme stát kde chceme za pár stovek ročně. Pokud by oponoval otázkou „proč bych tam jezdil, co bych tam dělal,“ bylo by mu možno odpovědět, že každá část naší země patří do katastru nějakého sídla, a mohl by se tak setkat s místními „modrými zónami“ prakticky všude. Pak by musel hledat placená parkoviště při cestách na ryby, na houby, na obyčejné výlety, v souvislosti se svou profesí, prostě všude, kam možná jezdí.

Podle mého názoru by bylo rozumnější, kdyby pražské městské části zavedly nějaké kompromisní řešení. Například rozšíření volného stání v modrých zónách na víkendy, kdy je stejně Praha poloprázdná. Případně i ve všední dny na pár hodin dopoledne a v podvečer. Nebo by mohly zavést prodej nějakých parkovacích kupónů na jednorázové časově omezené stání v modrých zónách. My venkované bychom si jich zakoupili tolik, kolik bychom individuálně potřebovali, a při každém parkování bychom jeden použili a vyznačili si na něm datum a čas stání.

Podobných a možná lepších kompromisních řešení by se jistě dalo nalézt víc. Stačí se zamyslet, domluvit a hlavně nehledět jen na vlastní (místní) prospěch, ale všímat si také potřeb ostatních lidí.