Mladý pane, chcete si sednout?

Už jsem si celkem zvykl, že mě v mém věku lidé občas pouštějí sednout v MHD. Většinou odmítnu, ale občas jejich nabídku přijmu s povděkem. Dodnes jsem však netušil, že budu někdy nabízet své místo mladému zdravému člověku.

Bylo brzké sobotní odpoledne a já se vydal do Prahy za pár pochůzkami, které se mi nepodařilo uskutečnit během pracovního týdne. Vypravil jsem se na návštěvu do nemocnice za dávným kamarádem, který před pár dny podstoupil výměnu kyčelního kloubu, a pak jsem ještě potřeboval zaběhnout tam či onam, na místa rozesetá po různých koutech naší metropole.

Na Černém Mostě jsem z příměstského autobusu přestoupil do metra, které se navzdory volnému dni záhy dost zaplnilo. Leč skladba cestujících byla poněkud jiná, žádní človíčci, spěchající do práce či z práce, byli tam převážně turisté plus tací, kteří jeli navštívit někoho blízkého.

Seděl jsem na samostatném místě trojsedačky úplně na začátku vagónu, vedle mě si na dvojsedačce hověla zrzavá mladá dáma, singl na trojsedačce přes uličku byl volný a na dvojsedačce u něj se vezl manželský pár vyššího středního věku.

„Pane, nechcete si sednout sem?“ Zeptal jsem se zhruba třicetiletého muže, který přistoupil s tak čtyřletou dcerkou, jíž usadil vedle zrzky, stoupnout si nad ní a rozhlížel se kolem sebe. Prostě jsem chtěl, aby oba seděli blízko sebe a mohli se spolu v klidu bavit.

„Ne, děkuji, to je naprosto v pořádku,“ odmítl mladý pán.

„Jenom si sedněte k dcerce, já se přesunu naproti,“ trval jsem si na svém, vstal a usadil se na singl přes uličku. Pán ještě jednou poděkoval a já najednou zjistil, že budu moct „z první řady“ sledovat divadlo.

Nemám na mysli onu zrzku, i když i ta byla zvláštní. Zrzavé vlasy, celá v černé kůži a s výrazně rudě nalakovanými nehty soustředěně přejížděla prsty po displeji mobilu. „Výrazná tříbarevná kočka paří nějakou hru nebo cosi řeší a nevnímá okolí,“ pomyslel jsem si a změřil svůj pohled na holčičku, sedící vedle ní a na jejího taťku na singl sedačce.

„Táto, kde budeme vystupovat?“ Zeptala se zvědavě ona a dychtivě vykulila oči na svého rodiče.

„Jí ti to ukážu, Lucinko,“ taťka vstal, sáhl na barevný schématický náčrt linek nade dveřmi a dal se do vysvětlování: „Koukej, teď jsme tady na žluté, napřed překřížíme červenou, pak zelenou a pojedeme až sem,“ načež zabodl prst skoro až na konečnou linky B.

„Jé táto, a proč jdou ty čáry přes sebe?“ Dožadovala se Lucinka upřesnění informace.

Taťka se posadil, promnul si bradu a dumal, jak tenhle dotaz srozumitelně vysvětlit čtyřletému dítěti. Pak začal povídat o tom, že naše metropole je veliká, lidé se chtějí dostat na různá místa a potřebují k tomu tři propojené linky, aby mezi nimi mohl přestupovat. Dokázal to své dcerce říct natolik jednoduše a poutavě, aby to ve svém věku uměla pochopit. Však taky krabatila čílko, přikyvovala a na závěr hrdě prohlásila: „Jasně tati, už vím. Ještě mi řekni, kde je maminka a co dělá babička s dědou, já už se na ně moc těším.“

„Babička nás čeká se svíčkovou, dědeček má pro tebe opravený kočárek pro panenku a maminka už tam je, musíme si pospíšit.“ A to byla pohříchu poslední věta, kterou jsem si od těch dvou stačil vyslechnout, protože souprava nekompromisně dojela do mé stanice a já musel vystoupit. Jen jsem trochu zalitoval zrzky v černím, že byla zakoukaná sama do sebe a svým nevnímáním se připravila o prima zážitek. Nejen prima napohled, ale veskrze pozitivní a ilustrující, jak se dnes mnohdy podceňovaní mladí taťkové dovedou krásně starat o své potomstvo.

***

Úplně jiný dopravní prostředek, nikoli metro, ale tramvaj. Úplně jiná zrzka, nikoli celá v černém a zahleděná sama do sebe, ale mladičká zřejmě studentka s bystrýma očima, zvědavě pozorujícíma své okolí. A taky poněkud jiná hodina, nikoli popolední, když jsem se vydával na cestu, ale podvečerní, když jsem se vracel. Jen těch volných míst ubylo, vlastně v tu chvíli už nebylo žádné.

Byl jsem dost uběhaný. Kamaráda s vyměněnou kyčlí jsem našel až po zběhání půlky areálu nemocnice včetně mnoha pater. Holt jsme se asi nějak špatně domluvili, ale když jsem ho konečně vypátral, tak byl rád, že jsem se u něj stavil. Tu speciální miniaturní žárovku pro třicet let staré svítidlo jsem objevil až asi ve třetím obchodě, jinde tvrdili, že takovou technickou stařenku už dávno nevedou. A tak dál, a tak dál, v nohách spousta kilometrů a já byl rád, když se na mě ta zrzka číslo dvě usmála: „Pane, pojďte si sednout.“ Inu přijal jsem s povděkem a těšil se domů.

„Dnešní mladí lidé jsou neteční, čekají, že jim všechno spadne do klína a neberou žádné ohledy na ostatní,“ rádo se říká.

„Nedokážou si udržet vztah, nevydrží spolu, neumí dělat kompromisy, rozcházejí se, a pak to nejvíc odnášejí jejich děti,“ často slýchávám.

Není to pravda, ani to první tvrzení, ani to druhé, ba ani jim podobná. Tedy jak u koho, samozřejmě, ale obecně to neplatí, při cestování veřejnou dopravou se člověk setkává z nemalým vzorkem naší společnosti. Stačí se dívat a maličko přemýšlet o viděném.

Vztah taťky z metra a jeho malé dcerky, natěšené výrazy v jejich tvářích před setkáním s babičkou, dědečkem a maminkou, která tam na ně už čekala.

Vstřícné gesto mladičké zrzky z tramvaje, projevené s úsměvem vůči mé osobě, takto starému šedivému kocourovi.

A ještě perličku na závěr o manželích vyššího středního věku, sedících v metru na dvojsedačce vedle mě. Museli spolu žít už hodně dlouho, jak napovídaly jejich na vlas stejné a léty ošoupané snubní prstýnky.

„Pepo, taky sis nemusel brát to prodřenou bundu, koukni se na sebe, jak vypadáš!“ Zasyčela ona.

„Jaruno, nemelduj furt do mě, vždyť ani nevím, kam jsi mi schovala tu novou!“ Bránil se on.

Ale kdepak, lidičky, kdepak, všechno zpět, tyhle poslední dvě věty jsem si vymyslel. Tenhle manželský pár ve skutečnosti podobně jako zrzka v černém též nevnímal okolí. Oni se totiž k sobě,... inu, jak bych to kulantně řekl? ...chovali se k sobě tak, že nebylo nejmenších pochyb, jak strašně se těší, až budou spolu v soukromí. Po tolika létech, dovedete si to vůbec představit? Já teda rozhodně ano.