Mirek je na sladké - dokončení

„Tatí, až budu velká, budu tam prodávat já a ty si ke mně přijdeš na kafe a na větrník.“ Pravila čtyřletá Miládka po návratu z někdejší Míliny pekárny a skočila Mirkovi na klín. Leč nepředbíhejme událostem.

„Mirku, já vím, že mě máš rád, pro mě samotnou strašně moc znamenáš, ale vždyť ti pořád říkám, že jsi na rozdíl ode mě mladý.“ Míla ho jemně vzala za ruce a pokračovala: „Ale vidím ti to na očích. V mé dceři Milušce spatřuješ mé pokračovaní a možná si říkáš, proč já nejsem ona. Sám jistě cítíš, že ani ty jí nejsi vůbec lhostejný. Před časem jsi mě udělal šťastnou tím, že jsi ke mně přišel. A teď, jestli mě chceš udělat ještě šťastnější, tak pokud si to přeješ, vyměň mě za ní.“ Jen stěží skrývala své dojetí a přála si mít tuhle chvilku za sebou, a tak s pokusem o veselý tón už jen dodala: „Však budeme často spolu, ráda vám pohlídám děti, kdykoli budete chtít.“

Nebýt těch Míliných slov, tušené by se nemohlo stát skutkem. Po nich však Mirek v Milušce záhy objevil svou Mílu v mladším vydání se vším všudy. S veselou spolehlivou povahou, krásnýma hlubokýma očima a hlavně s láskou vůči své osobě. A tak se mu s ní do roka splnil jeho dávný sen, na který už málem zapomněl, narodila se jim maličká Miládka. Leč ani jeho vztah s Mílou tak úplně nevychladl. Občas, když byli spolu sami, tak podobně jako tehdy poprvé ve vinárně jí položil dlaň na hřbet ruky a poté na kratičkou chviličku symbolicky propletl své prsty s jejími. Jejich pohledy se střetly, a i když opět nebylo třeba slov, očima si toho řekli daleko víc než tenkrát.

„Miluško, musela jsem zavolat rychlou,“ ozvala se máma v telefonu na Mílině stole v kanceláři, „Miládce naskákaly rudé fleky a má čtyřicítku. Zavolám to i Mirkovi, ale dnes je v tom Kolíně, a i kdyby hned vyjel, tak dřív jak za hodinu nedorazí.“ Do Milušky jako když střelí. Vychrlila na šéfa rychlou omluvu, ten jen mávl rukou s tím, že drží palce a upalovala k domovu. Měla to sice jen dvacet minut, ale musela přes hlavní, ve chvatu a stresu přehlédla rozjetý náklaďák...

Bylo to smutné a těžké období. Dvouapůlletá Miládka se sice z extrémně prudkého bakteriálního ataku nakonec vylízala bez následků, ale těžce zraněná Miluška se toho bohužel nedočkala. Po třech dnech úporného boje o život podlehla svým zraněním. Míla i Mirek měli co dělat se sami sebou, aby před malou nedali znát, jak jsou otřesení, a aby se jí pokusili aspoň trochu ulehčit od ztráty maminky.

Nakonec to byla vlastně ta maličká, která babičce a tátovi nevědomky pomohla smířit se s osudem. Každý její nevinný úsměv je posiloval, každá projevená dětská radost odplavila zrnko žalu. Mirkovi se teď v práci dařilo, a tak Míla odešla z pekárny, aby se mohla starat o Miládku. Byla rozhodnutá, že s ní zůstane doma tak dlouho, jak jen to bude zapotřebí.

Když byli Miládce čtyři, projevila zvláštní přání k narozeninám. Chtěla, aby ji babička s taťkou vzali na větrník do pekárny, o níž jí Míla mnohokrát vyprávěla. Pekárna byla celá zmodernizovaná, vypadalo to tam spíš jako v kavárně a malá byla jak u vytržení. Spucla dvojnásobnou porci sladkého nadělení a po návratu domů šťastně usnula taťkovi na klíně.

Posezení v pekárně připomnělo Míle a Mirkovi chvíle zrodu jejich dávného vztahu. Když dali malou spát, Mirek opět položil Míle dlaň na ruku a propletl své prsty s jejími tak, jak to vždy dělával. Po dlouhé době si udělali hezký večer, zdaleka nezůstalo jen u těch rukou. Oba dobře věděli, že tentokrát je to už napořád.

První díl tohoto příběhu naleznete zde.