Miloš versus Karel, aneb rozpolcený národ

Dnes více než kdy jindy je naše společnost polarizovaná. Dohadujeme se doma, v hospodách, na pracovištích, prostě všude tam, kde se sejdou minimálně dva lidé rozdílných postojů. Někteří z nás klidně diskutují s použitím věcných argumentů, další se rozčilují a hádají, moc bych se nedivil, kdyby se kvůli tomu občas někde někdo dokonce popral.

Média nám ve vyhrocování našich opačných postojů účinně napomáhají tím, že na obou kandidátech zdůrazňují více to špatné, než to dobré. Vybírají obecně citlivá témata a ukazují, co k nim kandidáti kdy řekli, či nyní říkají, a prezentují to takovým způsobem, aby v nás utvrzovali negativní postoj k jednomu nebo druhému.

Za pár dní bude po boji a bude rozhodnuto o tom, který z nich usedne do prezidentského křesla. Spory na toto téma ustanou, jedni z nás se budou cítit jako vítězové, druhým připadne role poražených. A přitom všem zůstane pachuť vzájemných sporů a povědomí o tom, v čem je ten nově zvolený prezident špatný. Ti z nás, kteří ho volili, budou jeho chyby omlouvat a zavírat nad nimi oči, ti ostatní je budou zdůrazňovat.

Možná jsem naivní, ale byl bych rád, kdybychom se teď zamysleli na tím, komu je polarizace národa a naše rozhádanost vlastně prospěšná. Nikomu, leda tak těm médiím, které z ní těží na sledovanosti. A proto, ať už to dopadne jakkoli a my dáme svůj hlas budoucímu vítězi, poraženému, případně nepůjdeme k volbám, dívejme se teď na vše s určitým nadhledem. Ten, se kterým se nyní přeme, bude i nadále naším sousedem, partnerem, kolegou či kamarádem, a my s ním budeme muset i nadále nějak vyjít. Ať už je nám tedy čímkoli, nezatěžujme si náš vzájemný vztah něčím tak pomíjivým, jako jsou spory o to, kdo má být vlastně prezidentem.