Milenkou proti své vůli

Když jsem si brala Karla, byla jsem mladá, blbá a hlavně zamilovaná. Snad se v té době nějakým způsobem snažil i on, aby mě získal, ale jakmile se mu to podařilo, začala jsem pro něj být míň důležitá než obyčejný vzduch.

Ani si nedovedete představit, jak ráda bych si užívala spokojeného manželství, jaké jsem viděla u svých rodičů. „Když je žena hýčkána, s radostí snese svému muži modré z nebe a já bych byla šťastná, kdyby se ti podařilo najít takového, jako se to stalo mně,“ říkávala mi maminka. Leč její slova se s Karlem nenaplnila.

„Jak to, že pro mě nemáš teplou večeři, Jaruno, vždyť se celé dny válíš doma u dětí?“ Zlobíval se Karel, když jsem mu náhodou na mateřské nestihla něco uvařit, jakmile se vrátil z práce. Zpočátku jsem se mu snažila vysvětlovat, že jsem musela s dvojčaty k doktorovi, případně uvedla jiný důvod, ale on toho nedbal. Naštval se, prásknul dveřmi, a než aby si namazal chleba, a pak mi pomohl s večerním frmolem, šel se najíst ven a vrátil se bůhvíkdy.

Pojmy něha a pozornost vůči manželce Karel neznal. Nedokázal se mě zeptat, jak se mám, prohodit se mnou pár obyčejných slov o všem možném, natož aby mě jen tak pohladil. Když došlo na milování, vlastně ne, to se tak ani pojmenovat nedá, když došlo na sex, tak mě prostě použil. Vůbec ho nezajímalo, jestli na to mám chuť, a i kdybych ji nakrásně měla, nestaral se o to, aby mě fyzicky uspokojil. Hlavně, že on dosáhl svého, a jakmile se mu to podařilo, přestala jsem ho zajímat.

Když jsme někam vyrazili s kamarády, mohla jsem jen závidět přítelkyním a manželkám ostatních mužů z naší party, s jakou byť třeba v drobnostech spočívající pozorností se o ně starají. Já byla pro Karla tak akorát služkou a hromosvodem slovního ponižování před ostatními. Nemělo smysl se s ním přít, to se okamžitě přepnul do stavu ublíženosti a napříště se choval stejně.

Možná vás napadá, proč jsem se nerozvedla. Asi i díky svým rodičům jsem byla výrazný rodinný typ, k rozvodu bych přistoupila snad jenom, kdyby mě Karel mlátil nebo se z něj stal alkoholik, a kupodivu jsem ho navzdory všemu pořád měla svým způsobem ráda. Nu a sebrat dětem tátu? Tak to už vůbec ne.

***

Říká se, že odříkaného chleba se člověku dostane největší krajíc a mě by ani ve snu nenapadlo, že budu mít milence, vždyť jsem něco takového sama odsuzovala. Ale stalo se to a začalo to, když mi bylo osmatřicet a dvojčata nastoupila na střední školu. Pokud jsem vygruntovala celý byt a uvařila Karlovi některé z jeho oblíbených jídel, tak mi v té době milostivě a s velkou nelibostí dovoloval, abych si udělala večer pro sebe. Třeba vyrazila s kamarádkou, zašla na firemní večírek nebo tak podobně. Jakkoli jsem si pak od něj musela vyslechnout výčitky, třeba, že ho rozbolela hlava a je to vlastně moje vina, tak jsem si těch pár hodin vždy užívala s pocitem volnosti a možnosti být sama sebou.

Nu a při jedné takové příležitosti jsem se dala dohromady s Rudolfem. Byl to můj kolega z jiného oddělení, ve firmě byl tam celkem nový a my na tom osudném večírku skončili jaksi stranou ostatních u stolku pro dva. Říká se, že víně je pravda a já ani sama nevím proč, snad mi zrovna tenhle lahodný nápoj rozvázal jazyk, o sobě Rudovi povyprávěla všechno o svých strastech v manželství. Seděl, tiše poslouchal, občas pokýval hlavou, usmíval se a tu a tam prohodil poznámku, jakby mi empaticky četl myšlenky a zareagoval i na ty nevyřčené. Když jsme se loučili, chvilku mě opatrně držel za ruku a já přímo cítila pozitivní proud energie, která z něj vyzařovala mým směrem.

Byli jsme s Rudolfem zhruba stejně staří, on ženatý nebyl a ani v té době neměl žádnou přítelkyni. Po pár dalších schůzkách, třeba jen letmých setkání u oběda v práci jsem kývla na jeho pozvání na večer domů. Bylo mi jasné, co se stane, ale s vidinou vší té pozornosti a něhy, které se mi doma nikdy nedostalo, jsem byla jako zmámená a nedokázala odmítnout.

„Rudo, tobě opravdu nevadí, že se nerozvedu a budu se s tebou scházet jen potají?“ Optala jsem se ho poté, co jsem mu dala sama sebe a dostala od něj všechno, co mi Karel nikdy nedokázal poskytnout.

„Nevadí, Jaruško, však já si počkám,“ odpověděl mi, já nechápala a chtěla se zeptat, jak to myslí. Jenomže než jsem to stačila udělat, opět jsem skončila v jeho něžném a neskutečně pevném náručí.

Jakkoli se mi po návratu domů podařilo udržet fazónu, aby na mně Karel nic nepoznal, okamžitě se dostavily výčitky svědomí. Snad je znásobilo i to, že se mě manžel rozhodl zas jednou po delší době sexuálně použít a já, jakkoli se mi dostalo srovnání nesrovnatelného, jsem se najednou cítila jako děvka, která leze z postele do postele.

„Rudo, promiň, to, co se stalo včera, byl můj úlet, nemůžu se s tebou scházet dál.“ Tahle věta se mi drala na jazyk, cítila jsem se před Rudolfem jako holka na jedno použití, ale nevyslovila jsem ji. Místo toho jsme si domluvili další intimní schůzku za čtrnáct dní, tedy tak brzo, jak jsem si před Karlem troufla zas nebýt doma, aby mu to nebylo nápadné.

Jakkoli jsme se s Rudolfem postupně začali scházet i častěji a třeba si jen tak místo oběda skočili někam, kde nás nikdo nebude hledat, trvalo mi snad rok, než jsem se smířila sama se sebou. Než jsem si dokázala odpustit svou nevěru vůči manželovi a přijmout myšlenku, že jen díky Rudolfovi jsem doma klidnější a líp snáším všechen ten chlad a ponižování. „Jen se to proboha nesmí nikdy dozvědět,“ kladla jsem si opakovaně na srdce, ale měla jsem štěstí. Vlastně spíš než štěstí obrovskou oporu v kolegyni Věrce, která jako jediná o nás dvou věděla a dělala mi křoví.

Ať už byl Karel jakýkoli, v jednom jsem měla kliku, nežárlil na mě. Nebylo to však proto, že by mi důvěřoval, jak se ostatně ukázalo při jednom setkání s naší partou kamarádů. Došla řeč na toto choulostivé téma, Karel se na mě podíval a nahlas s pohrdavým tónem prohlásil: „Jaruna? Tak v tomhle jsem v naprostým klidu, vážení, vždyť se na ni podívejte, o tu by si žádnej chlap neopřel ani bicykl.“ Sice za svá slova dostal menší kartáč od Pavla a Petra, takto mužské části našeho uskupení, ale já měla aspoň jasno.

Zato mě občas napadalo, jestli bych neměla žárlit na Rudolfa, když já jsem v manželství a on mě má jen, když se mi podaří utrhnout. Dával mi strašně moc, nedovedla jsem si představit, že by se takhle choval k více ženám zároveň, tak jsem se ho zeptala trochu jinak a strašně doufala, že odpoví záporně: „Rudo, stojím ti za to? Nechceš si radši najít nějakou volnou ženu, abys s ní mohl mít plnohodnotný vztah?“

Odpověděl s úsměvem, bez rozmyšlení a opět tak, že jsem nechápala: „Nechci, Jaruško, však jsem ti říkal, že si počkám.“ Když jsem se ho chtěla zeptat, jak to myslí, zase mi v tom zabránil obrovskou vlnou něhy a vášně.

***

Rudolf se mě nakonec skutečně dočkal, i když to trvalo celých patnáct let od té chvíle, co jsme se dali dohromady. Nevím, jestli byl jasnovidný nebo jen sázel na osud, ale letos na konci zimy jsme měli svatbu. Stalo se tak půl roku poté, co se mi Karel při riskantní jízdě zabil na motorce. Celou dobu jsem mu říkala, aby jezdil opatrně, ale on na mé prosby nikdy nedbal, pokaždé se mi vysmál do očí, a teď na to doplatil. A mně skoro celý ten půlrok trvalo, než jsem si dokázala připustit, že můj vedlejší vztah s Rudolfem a jeho slova, že si na mě počká, nepřivolala Karlovu tragickou nehodu. Ale teď už je to všechno za mnou a já můžu být ve svých víc jak třiapadesáti letech konečně šťastná.