Medvídek pro štěstí

Úplně poprvé mi ten kluk přinesl spíš smůlu než štěstí. „Dneska si promrskáme letopočty. Pokud uvidím někoho napovídat, dám rovnou pětku nejen tomu, kdo je u tabule, ale taky jemu!“

Těmito slovy nás ve čtvrťáku na střední škole obšťastnila přísná paní profesorka, kterou jsme měli na dějepis. Což o to, naučit ona dokázala, ale začátek každé hodiny s ní byl pro nás horor. Vždycky pár žáků vyzkoušela z nějakého konkrétního období, případně tak nějak napříč dějinami jako ten den, když si chtěla ověřit, jak si pamatujeme, kdo kdy vládnul, kdy se uskutečnila ta a ta bitva, a tak podobně. A přitom přímo bytostně nesnášela podvádění včetně napovídání. „K tabuli půjde třeba...“ krátce koukla do notesu, „třeba Přibylová. Pojďte, Miluško, máte tu málo známek a pololetí se blíží.“ Koukla na mě a já, ač jsem měla děják tak na jedna mínus, naklusala jsem k její katedře s malou dušičkou.

„Odkdy dokdy vládnul Jan Lucemburský?“ „Kdy se uskutečnila bitva u Moháče?“ „Kdy byl uzavřen Vestfálský mír?“ Pálila na mě jednu otázku za druhou, já se dostala do ráže a vracela ji to nejen s letopočty, ale i s přesnými datumy. Přitom jsem po očku sledovala Medvídka, jak mě pozoruje ze třetí lavice, při každé profesorčině otázce mu zatrne, aby se mu při mé správné odpovědi hned zase ulevilo. „Kdy zemřel kníže Jaromír?“ Padla další otázka a já se najednou zničehonic zadrhla: „Čtvrtého listopadu tisíc... totiž devět set...“ koktala jsem.

„Tisíc třicet pět,“ pronesl velice tiše Medvídek, spíš to jen tak zakroutil ústy, aby mi pomohl.“

„Tak to teda ne!“ Zaburácela paní profesorka, která si toho pochopitelně všimla. „Miluško, je mi to líto, musím vám dát za pět, přestože jste toho uměla celkem dost. A vám taky, Jindřichu, oba dobře víte, že napovídání trestám nedostatečnou.“ A bylo vymalováno.

„Miluško, promiň, to jsem rozhodně nechtěl. Můžu tě večer pozvat do kina, abych to nějak odčinil?“ Přitočil se ke mně po hodině Jindřich a díval se na mě napůl omluvně a napůl žádostivě. Dlužno dodat, že Jindřich byl tehdy náš nový žák, přistěhoval se do našeho města a při té příležitosti přestoupil k nám do školy. A od první chvíle na mě bral, držel se mě jak lepidlo, pořád mě někam zval nebo mi něco nabízel, a přitom mě hltal očima. Já proti němu v zásadě nic neměla, však to byl takový pomenší maličko zakulacený sympaťák, ale tehdy jsem byla pěkná potvora, která je pyšná na svou postavu a bavilo mě ho provokovat a trápit.

„Do kina nejdu, ty můj Medvídku pro štěstí (tak jsem mu říkala), nemám čas, mám rande s Pavkem. A ten děják, nóó...“ úmyslně jsem protáhla, „nevím, nevím, jestli ti to odpustím. Leda bys mi teď hned přinesl pořádnou zmrzlinu.“ Samozřejmě, že jsem měla večer čas, ale Pavla jsem si vymyslela proto, abych Medvídka trochu potrápila. Přitom jsem byla zvědavá, jestli mi tu zmrzku dokáže teď v zimě tak rychle vyčarovat, aby neprošvihnul začátek další hodiny.

Medvídek kouknul na hodinky, vypálil ze třidy jak střela a vrátil se minutu po zvonění se zmrzlinou pro mě, když se přitom málem srazil ve dveřích s matykářem. Matykář jen zakroutil hlavou a mávnul rukou, neb to byl vědátor myšlenkami neustále ve složitých rovnicích a takové detaily neřešil. Nicméně zmrzlinu jsem si před ním při hodině sníst netroufla, takže se mi totálně roztekla, ale to mi nevadilo, hlavně, že jsem si užila srandu s Medvídkem.

Dlužno přiznat, že Medvídka jsem různými legráckami trápila až do maturity. Žádného kluka jsem sice tehdy neměla, ale jemu jsem opakovaně připomínala, že chodím s Pavlem. Vymyslela jsem si, že je to vysokoškolák nedlouho před obhajobou, bezva hošan, kterého bych si možná chtěla jednou vzít. Občas jsem se před Medvídkem zatvářila jako protřelá kočka, která už má nějaké ty intimity dávno za sebou, i když jsem v té době byla ve skutečnosti panna přímo neposkvrněná. Když se na to tak dívám s odstupem, tuším, proč jsem to všechno dělala, ale v té době jsem z toho měla bohapustou legraci.

Těsně po maturitě, mimochodem navzdory těm pětkám za napovídání, jsme oba dopadli v dějepise za jedna, jsem se šla vykoupat k malému rybníčku za městem. Medvídek mi nabízel, že půjde se mnou, já ho odmítla, ale bylo mi jasné, že se tam taky vypraví, aby mi byl nablízku. Nechápu, jak to se mnou mohl tak dlouho vydržet, ale byl prostě takový. Schválně jsem si vybrala místo na malém lesním paloučku hned u břehu, a když jsem opodál v hustém mlází zahlédla mihnutí Medvídkova trika, lehla jsem si na břicho bez horního dílu placek.

Dělala jsem, že o něm nevím, chvilku si opalovala záda, a pak jsem přitvrdila. Prostě jsem takhle do půl těla vstala, otočila se kolem své osy a šla se smočit do vody. Jenomže pak přišla zrada, asi mi to ten nahoře pěkně spočítal, dvakrát podtrhnul a potrestal mě za to, jaká jsem byla celý čtvrťák na Medvídka zlá. Pod břehem byla hloubka, o které jsem nevěděla a kde jsem nestačila, navíc byla po předchozím studeném deštivém období voda jako led, já tam zahučela a chytla mě křeč. Začala jsem se zmítat, ve chvilkách, kdy se mi podařilo vystrčit hlavu nad vosu i křičet, a přitom jsem se strašně bála, že to nedám a bude se mnou konec

Tak to víte, že se Medvídek přiřítil jak uragán, skočil tam v teniskách, triku a trenkách pro mě, a jakkoli byl menší postavy a poněkud při těle, síla a mrštnost mu nescházela. Prostě mi zachránil život, jen se trochu styděl místo mě, že jsem přitom byla z poloviny nahá, ale já mu byla strašně vděčná.

***

„Věděla jsem, že takhle skončíte. Miluško, od první chvíle mi bylo jasné, že jste do něj byla zamilovaná až po uši,“ přivítala nás paní profesorka dějepisu v důchodu na prvním srazu abiturientů deset let po maturitě.

Paní profesorka byla asi jediná, koho nepřekvapilo, že jsme s Medvědem (Medvídek pod mou péčí poněkud zchlapštěl, dozrál a zmohutněl) přišli ruku v ruce ve stejných tričkách s obrázkem této šelmy a se stejnými snubáky na prstenících levých rukou.

„Doufám, Miluško, že už ho tak nezlobíte, jako tenkrát,“ zažertovala paní profesorka.

„Nezlobí, lepší manželku bych nenašel na celém světě,“ odpověděl jí Medvěd za mě, pevně mě objal okolo ramen a já se nadmula pýchou.

Načež to naše skvělá bývala profesorka dějepisu celé lakonicky uzavřela: „No, však co se škádlívá, rádo se mívá. Ale ty pětky za napovídání jsem vám tehdy musela dát, přestože jste byli jedni nejlepších žáků ve třídě.