Maruščino faux pas

„Honzo, prosím tebe, byl bys tak laskav a pořádně si mě prohlídnul?“ Maruška vyskočila ze židle na cukrárenské zahrádce, kde už netrpělivě čekala a upřela na mě tázavý pohled.

„Má drahá, však dobře víš, že pohled na tebe mi pokaždé přináší obrovské potěšení. Zvlášť dneska ti to v těch světlých letních šatech a s čerstvě odbarvenými vlasy náramně sluší,“ odvětil jsem upřímně.

„Vím, že seš nenapravitelný lichotník a za to, jak sis všimnul, že jsem byla u kadeřnice, ti to možná i odpustím.“ Maruška teď vypadala, jakoby nevěděla, jak se má tvářit. Obvyklý kompliment ji sice nejspíš potěšil, jako vždy mě i drobně popíchla, ale bylo v tom i něco jiného, zřejmě jí cosi leželo na srdci. Však taky hned dodala: „Jenomže já ti to neříkám proto, abys mě obdivoval. Celou cestu sem mě lidé tak divně očumovali, pár si jich dokonce i něco mezi sebou zašuškalo. Mohl bys mi konečně přestat lichotit a kouknout se, jestli na mě není něco špatně?“

„Tak se otoč... Proboha, co se ti stalo, nejsi zraněná?“

„Jak zraněná? Proč zraněná?“

„Vždyť tady máš krev!“ Zděsil jsem se a opatrně ukázal na místo, na které si ta vzácná dáma nemohla vidět. Měla totiž červený šrám na levé straně v partiích, kde už záda dole ztrácejí své jméno.

„Ne, ne, nic se mi nestalo. Ukaž. Jak? Kde? Asi... Já asi musím... Promiň, musím si skočit na panenku!“ Maruška byla teď zjevně zmatená. Napřed si zkusila otočit šaty tak, aby na to místo viděla, nicméně zjistila, že se jí to nemůže podařit, aniž by se do nich úplně zamotala.

„Mám tam jít pro jistotu s tebou?“ Chtělo se mi říct. Jenomže jsem si uvědomil, že slušnost a dobré vychování doprovod mužům na taková místa zapovídá, tak jsem se zmohl na jediné: „Co pro tebe můžu udělat?“

„Nic. Akorát počkat a držet mi palce,“ odvětila Maruška, popadla kabelku a bleskutychle zmizela v útrobách cukrárny směrem k oněm inkriminovaným dveřím. Nu a já pomalu srkal kávu, dloubal do větrníku a doufal, že bude ta holka v pořádku.

„Honzo, tomu nebudeš věřit, tys mi s tou skvrnou teda dal! Doufám, že to nějak vyperu, koukej.“ Maruška se teď sice pořád tvářila trochu ustaraně, ale smála se přitom. Otočila se a já si všiml, že skvrna je teď o poznání bledší, téměř neznatelná a hlavě mokrá od vody, jak se ji moje společnice snažila narychlo vyčistit.

„Tak co se vlastně stalo?“ Zahořel jsem zvědavostí.

Maruška mě teď trochu napínala, zvolna se usadila, občerstvila se a teprve potom spustila: „Vlastně nic. Jak jsem vypadla z práce, padl mi do oka stánek s občerstvením, kde mají párky v rohlíku, hranolky, dalších pár blbostí a hlavně studenou točenou kofolu. Tu miluju, tak jsem si v tom vedru jednu narychlo dala a kousek couvla, že ji jako vypiju vestoje. Jenomže zrovna v ten moment se přede mě postavily dvě mladé holčiny s aperolem, začaly se o čemsi zuřivě dohadovat, rozhazovaly u toho rukama, já se lekla, aby mě nepocákaly, tak jsem ustoupila ještě víc. No a jako na potvoru jsem se hloupě otřela o roh podlouhlého stolu, ke kterému si lidé sedají. Pospíchala jsem, abych tě, ty mezuláne, nenechala čekat, a tak jsem si ani nestačila všimnout, že byl ten stůl upatlaný. A víš od čeho? No, od kečupu přece. Takže žádná krev, neboj. Stejně jsem nakonec dorazila moc brzo a musela čekat já na tebe. Sice jsi přišel včas před pátou, ale to tě neomlouvá, chlap má chodit na schůzku první!“

„Odpusťte mi ten smrtelný hřích, vážená dámo, slibuju, že už to nikdy neudělám a radši vám budu na dálku číst myšlenky, abych věděl, kdy mám vyrazit.“ Ulevilo se mi, přiznávám, podobně jako Marušce, a tak se nám nedivte, že jsme tam teď svorně tak trochu plácali nesmysly.

Jenomže Maruška na závěr zvážněla: „Ne, že by mi dělalo radost nějaké okukování, ale asi fakt stárnu. Došlo mi totiž, že tak jako dneska se za mnou lidi, teda hlavně chlapi otáčeli naposled někdy před třiceti léty a dvaceti kily, a to jsem k tomu nepotřebovala žádnou skvrnu od kečupu na šatech. Honzo, teď mi řekni, ale upřímně, prosím tebe, myslíš, že se pořád líbím svému Frantovi?

„Maruško,“ odpověděl jsem tentokrát zcela bez přemýšlení, „co vím, tak tě opěvuje pokaždé, když ho vidím, posledně před pár týdny, když jsme se spolu stavili na jedno. Víš, holka zlatovlasá, my starší chlapi máme jednu obrovskou výhodu, vy ženské nám čím dál víc zrajete do krásy. Však já to mám úplně stejně se Soňou.