Manželské paradoxy

Netuším, jak by se takový stav vztahu dal nazvat, možná pro něj mají psychologové nějaký zvláštní termín, ale já tomu říkal manželská alergie. Vyvinula se u nás postupně a vygradovala tak, že už jsme spolu nemohli dál žít.

„Moniko, už jsi zase koupila špatné jogurty! Víš přece, že tyhle já nejím a naší Květušce taky nechutnají! Tos nemohla vzít nějaké normální?“

„Luboši, říkala jsem ti přece, abys dal Květušce tu červenou mikinu, když jste šli do ZOO! Ale ty ne, tys jí musel navlíknout tu tenoučkou modrou! Víš, jak jsem se bála, že v tom ledovém větru nastydne a bude nemocná?“

Možná vám to přijde jako drobnosti, ale my na sebe byli už permanentně tak přednaprdnutí, že stačilo málo a oheň byl na střeše. Přitom většina takových hádek byla úplně zbytečná, ty jogurty, za které jsem Monice vynadal, nebyly špatné, jen měly poněkud nevýraznou chuť, ale jedl jsem je jak já, tak i naše čtyřletá dcerka. A s tou mikinou, je sice fakt, že toho dne trochu víc pofukovalo, ale bylo natolik teplo, že by ani v té tenčí Květuška nastydnout nemohla.

Bylo to až paradoxní, v jádru jsme s Monikou proti sobě nic zásadního neměli a jako rodina jsme dokázali fungovat vcelku dobře, ale prostě jsme došli do stavu, že jsme se nedokázali vystát. Navíc klasické milostné usmiřování u nás už dávno nefungovalo, vzájemná averze nás připravila o touhu, a tak jsme spolu už bůhvíjak dlouho nic intimního neměli.

Jediné, na čem jsme se dokázali v posledku celkem bez emocí a pocitů ublíženosti shodnout, byl rozvod. Nechtěl jsem holky vystavit existenčním problémům, tak jsem se odstěhoval z našeho společného bytu a našel si nedaleký pronájem. Květuška připadla do péče mojí teď už exmanželky a já si ji měl podle rozhodnutí soudu brát jednou za čtrnáct dní na víkend plus v létě na část prázdnin, střídavě na Velikonoce, na Vánoce, a tak podobně.

Nepříliš dlouho po rozvodu se postupně začal objevovat další paradox. Nějak jsme s Monikou oba „vychladli“ a při předávkách malé nebo při řešení jejích záležitostí jsme se najednou dokázali domlouvat bez zbytečných negativních emocí, bez hádek a střetů.

„Luboši, ráda bych začala chodit ve čtvrtky po práci na angličtinu, byl bys ochotný brát Květu ze školky k sobě a já bych se cestou domů pro ni vždy stavila?“ Nebyl problém, vždyť jsme bydleli nedaleko.

„Moniko, příští víkend bych měl jet na teambuilding a akorát by měla být Květuška se mnou, mohli bychom si to přehodit?“ Též nebyl problém.

Po čase se objevil na scéně Karel, muž, se kterým se dala moje exmanželka dohromady a nastěhovala si ho k sobě do bytu. Já stále zůstával sám, jednak jsem se dost věnoval práci a svému největšímu koníčku kondičnímu běhání, a zadruhé jsem se po tom nevydařeném manželství ještě necítil dost zralý na nějaký další trvalý vztah.

***

A pak se to stalo. Tragédie, která byla sice způsobená lidskou chybou, ale která byla zároveň krutou hříčkou osudu. Leden, začátek roku, ve kterém měla jít Květuška do školy. Sobotní pozdní odpoledne, už byla tma. Sedím doma, koukám na nějaký sportovní přenos, najednou zvonek, bušení na dveře a zarachocení klíče. Vstanu a jdu se kouknout, co se děje.

„Luboši, Květa je mrtvá... Byli s Karlem na horách, dostali smyk na silnici, hodilo je to pod protijedoucí náklaďák a zabili se... Proboha, co já teď budu dělat... Asi se zabiju taky...“

Do bytu mi vpadla Monika, otevřela si klíčem, který jsem jí kdysi pro všechny případy dal. Vyřkla těch pár šílených vět, instinktivně se dopotácela ke gauči v pokoji, zhroutila se na něj a omdlela.

Svět se mi zhroutil, vždyť Květuška byla moje jediné dítě. Moje? Nejen moje, naše! Můj mozek se přehodil do šokového režimu a zřejmě v sobě nastartoval jakési prastaré přímočaré mechanizmy muže samce: „Přišel jsi o mládě, to je nezvratné, postarej se o samici, to můžeš!“

„Jak o samici, vždyť už dávno není moje?“ Vzepřel se rozum.

Tenhle můj vnitřní boj nebyl ani tak o slovech jako o pocitech a trval jen zlomek vteřiny. Pak ve mně zvítězil onen dávný pračlověk, já šel k Monice a začal jsem jí křísit a konejšit, jakoby teď nezáleželo na mně, na ničem, jen na ní.

Nebudu se zde rozepisovat o pocitech rodičů, kteří přišli o malé děcko. Bylo to strašné a plně si to dokáže představit asi jen ten, kdo zažil něco podobného. Ale zvládli jsme to, nic jiného nám ani nezbylo.

***

Teď s odstupem osmi let mohu říct, že ta strašná událost způsobila v našem vztahu s Monikou další paradox, jestli se nepletu, tak už třetí. Navzdory všem sporům a vzájemné nesnášenlivosti, která mezi námi panovala před rozvodem, jsme se dali znovu dohromady. Když to řeknu trochu nadneseně, tak pocit vědomí, že jsme spolu na jedné lodi, která se téměř potopila, jaksi odvál všechna negativa, která jsme vůči sobě tehdy cítili a projevovali.

Není to tak, že bychom si dávali navzájem pozor, aby se milostpán nebo milostpaní toho druhého náhodou něčím nedotkla, je to úplně přirozené a vlastně pro to nemáme žádné vysvětlení. Tehdy nám osud vzal Květušku, pak nám s odstupem dlouhého času nadělil Aničku, která je zrovna v krásném školkovém věku. Někde hluboko ve vědomí v nás navždy zůstane stopa oné dávné ztráty, ale ani ta nám nezabrání, abychom si s Monikou teď už snad definitivně užívali obnoveného manželského života, okrášleného naší malou čtyřletou Aničkou.