Manželská ponorka

„Nebudeme tam mít ponorku, Jituš?“ Zeptal se Jarda v žertu. Na vzácný týden ve dvou se svou manželkou se upřímně těšil. Jitka se jeho vtipu nesmála, humor, zavánějící manželským špičkováním jí prostě neseděl.  

Jitka neměla ráda výraz „ponorkový efekt.“ Tvrdila, že když má někdo někoho rád, mělo by pro něj být příjemné a krásné pobývat s ním co nejvíc. Pokud možno nepřetržitě. Jarda byl poněkud realističtějšího ražení. Oponoval, že i když se dva lidé opravdu milují, potřebují mít ve svém vztahu určitou volnost a možnost si od sebe odpočinout. 

Oba byli zavaleni prací a povinnostmi, času na sebe jim moc nezbývalo. Ráno honem vypravit děti do školy a odspěchat do zaměstnání. Po práci úkoly a učení s dětmi, rychle vymyslet něco k večeři, domácnost se taky sama od sebe neudělá. V zaměstnání to měli oba náročné, mnohdy se jim profesní povinnosti přelily až domů do večerních hodin. V létě to dokázalo být ještě horší, často se dělili o dovolenou, aby dětem pokryli prázdniny. A když už se jim náhodou podařilo někam vyrazit jako celá rodina, pak žili pro svoje děti. Výlety, sportovní aktivity a večerní společné hry jim odčerpaly tolik energie, že pomalu usínali dřív, než jejich ratolesti.

„Honza a Katka od Horáků poletí v létě do Španělska na sportovní hry mladších žáků, jejich rodiče je pustí.“ Oznámili jim jednoho krásného dne jejich potomci. Svou větu pochopitelně doprovodili prosbou, jestli by mohli vyrazit též. Teda, spíš žádostí než prosbou. Jitka s Jardou jim na to po zvážení rizik a po protočení očních bulv nad předpokládanými náklady kývli.

Jitce a Jardovi došlo, že budou po mnoha létech celý předlouhý týden bez dětí, a že si konečně dopřejou fantastickou dovolenou ve dvou. Vždyť přece nemusejí cestovat bůhvíkam daleko za exotikou, k návratu do mládí jim bude bohatě stačit maličký šumavský penzion.

„Budeme pořád spolu, nehneme se od sebe ani na krok,“ malovala si Jitka následující dny narůžovo, když s definitivním cvaknutím zavřela poslední zabalené zavazadlo.

Jarda se na ni zlehka usmál, pohladil ji po ruce a naložil kufr do auta. Lehce ironickou poznámku: „No, snad se u té pohádky mládí nerozvedeme,“ si radši nechal pro sebe.

***

První noc promilovali. Tedy samozřejmě obrazně řečeno, v rámci možností délky trvání jejich manželství. Ale budiž jim ke cti, že to nebylo žádné uspěchané šup šup, jak byli zvyklí z všedních dní. Ráno se sice cítili poněkud malátně, ale bylo jim fajn jako už dlouho ne. Následující den pak jen tak courali přírodou ruku v ruce a oči měli jen jeden pro druhého. Byli přesvědčení o tom, že takhle nádherný bude celý nekonečně dlouhý týden.

Pak se dozvěděli, že se v příslušné oblasti Španělska zkazilo počasí a rázem se začali dohadovat, jestli své děti vybavili dostatkem teplého oblečení.

„Měla jsem jim dát ještě jedny rezervní teplý věci navíc,“ bručela Jitka a dopředu si kladla za vinu případné virózy z nachlazení svých potomků.

„Ale, Jituš, prosím tebe, vždyť už to dávno nejsou miminka a tam, co teď jsou, normálně v červnu nemrzne,“ snažil se Jarda pro svou manželku nepřijatelným způsobem zlehčit vážnost jejích starostí. Jituš mu nevěřila a odměnila ho vrásky na čele, které jí sice slušely, ale nevěstily nic dobrého.

Další den se španělské počasí sice ráčilo umoudřit, ale objevil se jiný problém. Jarda chtěl vyrazit do Srní na kolech, Jitka trvala na pěším výletu k Vydřímu mostu.

„Tak se rozdělme,“ navrhl Jarda. „Já to vezmu na bicyklu přes Srní, ty se projdeš k tomu mostu a než si to tam pořádně prohlídneš, tak se pro tebe cestou zpátky stavím. Sem na Kvildu se vrátíme spolu, kolo můžu vést, vždyť to bude jen kousek.“ Představa klidu a lesní samoty ho sice lákala, ale neměl šanci. Nakonec se pro klid podřídil, protože Jitka trvala na svém, že když už mají týden pro sebe, tak přece nepůjdou každý jinam.

Žena pana domácího byla zdárně vyučenou kuchařkou, a tak svou opulentní večeří, vylepšenou sedmičkou Rulandy dokázala vrátit Jitce a Jardovi dobrou náladu. Večer byli zas plní úsměvů, u stolu se drželi za ruce a jejich věty sršely dvojsmyslnými narážkami, jasně určujícími další program.

Jenomže sex se tentokrát nevydařil. Jardův pocit ze zbytečného podřízení se manželce ve věci výletu vykonal na jeho mužné síle své. A dorazivší SMS, že ve Španělsku už zase prší, sebrala Jitce zbytek chuti lákat k milostným hrátkám svého poněkud ochablého chotě. Takže nakonec zvolili moderní polohu „na světlušky.“ Otočili se k sobě zády a každý se věnoval záři svého mobilu, umístěnému na nočním stolku a připojenému k nabíječce. Jitka sjížděla servery, předpovídající jihoevropské počasí a Jarda se zabral do analýzy fotbalových výsledků.

Zbytek dovolené strávili jako klasičtí manželé, kteří se po dlouhé době ocitli na čas spolu sami. Střídavě s většími a menšími úspěchy se snažili nějak vystát jeden druhého a jít si přitom co nejmíň na nervy. Ani jeden to nevyslovil nahlas, ale oba se upřímně těšili, až jim skončí dovolená, vrátí se domů, přijedou jejich děti a nastane zase normální všední rodinný režim se svými drobnými každodenními radostmi a strastmi. 

***

„Mámo, táto, my byli ve stolním tenisu třetí, že nás za rok pustíte zas, musíme vyhrát!?!“ Děti se jim vrátili ze sportovních her zdravé, šťastné a jako zázrakem bronzové. Jitka s Jardou byli na své ratolesti náležitě pyšní, nakonec, ukažte mi jediného rodiče, který by nebyl.

Jenom jim trochu kazila radost vzdálená vidina dalšího záchvatu manželské ponorkové nemoci. Ale rok je dlouhá doba a třeba se oba aspoň trochu změní. Jitka přestane trvat na tom, že musejí být každodenně čtyřiadvacet hodin spolu. A Jarda? Snad to občasné vyhovění přání své choti přestane brát jako vynucené podřizování, které tak nešetrně ubližuje jeho egu.

Jenomže, popravdě řečeno, já nevím. V žádném případě nechci nikoho podceňovat, ale trochu se bojím, že úsloví „starýho psa novejm kouskům nenaučíš“ by mohlo platit i pro Jitku, Jardu a pro jejich manželství. Co myslíte?