Manželka za volantem

„Krucinál, Markéto, ty se snad nikdy nenaučíš do tý garáže zajíždět! Dovedeš si vůbec představit, kolik mě ty tvý věčně uražený zrcátka stojej? A přitom na druhý straně máš místa, že by se tam pomalu vešel náklaďák!“  

Ano, přiznám se, že jakkoli jsem svou manželku miloval a pořád ji muluju, tenkrát mi to už opravdu ujelo. Počet pravých zrcátek, která pravidelně urážela při zajíždění do naší garáže, už dávno dosáhl dvouciferného čísla a tohle bylo druhé během jednoho týdne. Markétina věta: „Promiň, Milane, už se to nestane, odteďka si začnu dávat opravdu pozor,“ doprovázená omluvným prohrábnutím světlých vlasů, mě sice dokázala jako pokaždé odzbrojit, ale bylo mi jasné, že její slib nikdy nedojde svého naplnění.

Nemohu říct, že by moje žena jezdila špatně, nikdy nezavinila žádnou dopravní nehodu, ale měla svoje „libůstky,“ nad kterými mně dokázal stát rozum a řidičům za ní téct nervy. Například při dávání přednosti v jízdě z vedlejší silnice uměla čekat před křižovatkou tak dlouho, dokud nebyla hlavní absolutně prázdná a zleva ani zprava se z obzoru zvolna nepřibližovala pomalu rostoucí tečka. Na kruhovém objezdu se občas zachovala tak, jakoby před ním nebyl umístěn trojúhelník, nýbrž stopka, kterou uposlechla i v případě, že byl kruhák zcela prázdný. Řidiči, jedoucí za Markétou, ji za tyto počiny pravidelně odměňovali dlouhým troubením a já nikdy nezapomenu na její překvapený výraz, když u jednoho liduprázdného kruhového objezdu za sebou zaslechla hlasitý klakson kamionu, který s vypětím všech svých brzdných sil zastavil deset centimetrů za jejím zadním nárazníkem. Pravidelné netrefování se do naší garáže bylo už jen takovou třešničkou na dortu Markétina řidičského umění a já nikdy nepochopil důvody, proč se jí to stává, když jinak dokáže zaparkovat bez problémů včetně nacouvání do nevelké mezery za sebou stojících aut. Dařilo se jí to i při absenci různých chytrých, při parkování asistujících mašinek, které v té době před víc než dvaceti léty ještě neexistovaly.

Navzdory těmto svým libůstkám moje manželka řízení našeho automobilu bezmezně milovala, a když jsme jeli spolu, pokaždé se mě snažila přemluvit, že za volant usedne právě ona. Pokud jsem jí v tom chtěl zabránit, neváhala použít drobných lstí, aby dosáhla svého. „Tak komu mám dneska namíchat nealkoholický drink?“ Zeptala se mě jednou sestra, když jsme ji a její rodinu navštívili za účelem příjemné zahradní párty. Přestože jsem jí odpověděl, že budu řídit já, nechala se v kuchyni přesvědčit Markétou, aby se naoko spletla a lihuprosté pití podala do ruky právě jí. Tento drobný úskok obou dam jsem odhalil až po prvním vydatném doušku, který by sice běhen návštěvy stačil vyprchat, ale který mě přesvědčil, že moje manželka po tom volantu natolik touží, že by ode mě bylo nefér jí ho tvrdošíjně odpírat.

***

Jen pouhých pár týdnů po této záměně drinků utrpěla moje manželka vážný úraz při dopravní nehodě na nechráněném železničním přejezdu. Neřídila ona, nýbrž její šéf, který ji a ještě další kolegyní vezl služebním autem na pobočku do Hradce na jakési firemní jednání. Šéf na místě zemřel, kolegyně jako zázrakem vyvázla se zlomenou rukou a Markéta skončila na ARO s mnohačetnými, život ohrožujícími zraněními.

Nu a mně se před očima zastavil čas a při představě, že by to moje drahá nepřežila, zhroutil svět. Provoz domácnosti, péči o našeho pubertálního syna a práci v zaměstnání jsem vykonával jaksi automaticky, prakticky jako ve snách. Personál v nemocnici ze mě šílel, napřed mě museli nechat opakovaně vyvést z oddělení, kde jsem se snažil proniknout za Markétou na pokoj, na který návštěvy v žádném případě nesmí. Když jsem zjistil, že se tam opravdu nedostanu, rozhodl jsem se bombardovat doktory několikrát denně opakovanými dotazy, jak to s mou ženou vypadá a prosbami, aby mi ji proboha zachránili.

Po dlouhých týdnech léčby byla Markéta z nemocnice propuštěna a já se tehdy za své nemístné chování s díky omluvil samotnému primáři. Moudrý holohlavý pán v bílém plášti jen shovívavě pokýval hlavou a s hranou vážností mi odpověděl: „To je v pořádku, měli jsme tu i horší případy neodbytných rodinných příslušníků našich pacientů, hlavě, že se podařilo dát vaší paní dohromady.“ Poté následovalo období rehabilitace a já děkuji osudu a hlavě všem zúčastněným, že nám na celé tohle těžké období zbyla jen jediná památka v podobě Markétina drobného kulhání na levou nohu.

Nicméně nastal jiný problém, i když už byla Markéta naprosto v pořádku, já jsem se nějak zašprajcoval a u vědomí, že se jí to stalo v autě, jsem ji nechtěl pustit za volant. Měli jsme kvůli tomu i pár drobnějších sporů, ale s odstupem času musím ocenit, že to má manželka snášela s přehledem, jakoby věděla, že mě to jednou přejde.

Měla pravdu, přešlo mě to v den, když jsem měl odpolední směnu, k večeru telefonoval manželce náš syn a zoufalým hlasem ji prosil, aby pro něj přijela do jakési Horní Dolní Lhoty pod Kaštanem. Vlakem se vracel z výletu, náhlá průtrž vyvrátila strom na koleje, vlak stál a nikdo nevěděl, co bude. Markéta nelenila, jen mě krátce obeznámila se situací, nedala mi prostor k protestům, sedla do auta, naložila syna plus pár dalších čekajících cestujících, ty vysadila kdesi u metra a s klukem dojela v pohodě domů.

Když jsem se pak vracel z odpolední, našel jsem odřený pravý sloupek u garáže a uvnitř auto, které bylo krom uraženého zrcátka naprosto v pořádku. Nerozčílil jsem se, nýbrž naprosto nechlapsky rozbrečel. V tu chvíli jsem si totiž znovu a v plné míře uvědomil, jak strašně moc jsem se o Markétu bál a jak mi chyběla, když byla v nemocnici. Chyběla mi nejen ona sama, ale i všechno, co souviselo s naším společným životem, včetně toho jejího věčného čekání před hlavní silnicí, zastavovaní před prázdnými kruháky a rozbíjení zrcátek.

„Milane, prosím tě, promiň, zase jsem urazila zrcátko,“ omlouvala se mi, když jsem pak z garáže dorazil domů. „Dík, žes to udělala, dík, že tě zase mám,“ zmátl jsem ji svou odpovědí. A pak jsem jí v řízení už nikdy nebránil.

***

Tohle všechno se odehrálo před mnoha roky a dnes už je Markéta z nás dvou jediná, kdo usedá za volant našeho vozu, protože stav mých kloubů mi znemožňuje řízení. Léta praxe vypilovala její řidičské umění, řidiči za ní už prakticky nikdy zběsile netroubí, ani zoufale nebrzdí a já si už ani nepamatuju, kdy jsem naposled měnil uražené pravé zrcátko.

Má ovdovělá sestra nás při návštěvě občas poškádlí otázkou: „Tak co, vy dva, kdopak z vás dneska oželí alkohol?“

Holky jsou sehrané a moje Markéta s šibalským úsměvem a s hranou prosbou odpoví: „Milane, kdyby ti to nevadilo, dneska bych to odřídila já, můžu?“