Maminko, tatínku, já chci taky miminko

„Maminko, tatínku, já bych taky chtěla miminko, prosím, prosím. Mohli byste říct čápovi, aby mi přinesl chlapečka?“ Žadonila Veronika u svých rodičů už od nějakých pěti let.

Veronika byla vyloženě panenkové dítě. Vožení v kočárku, přebalování, krmení a uspávání těch umělých dětiček ji bavilo ze všeho hraní nejvíc. Však taky dokázala být na svoje rodiče pěkně přísná a když její maličké spaly, zlobila se na ně za každé rámusení: „Mami, ztiš tu televizi, nebo mi probudíš Janičku. Víš, ráno jí bolelo bříško a teď mi konečně usnula. Měj trochu ohledy, prosím.“ Anebo: „Tatínku, nemohl bys konečně přestat s tím vrtáním? Lucinka má z toho špatné sny a zase bude celý den protivná.“

Rodiče se jejímu počínání tiše smáli, ale měli radost, jaká bude jednou z Veroniky správná mamina. To ještě netušili, že na ně dcerka vyrukuje s prosbou o vlastního živého potomka. Táta mrkl na mámu, máma na tátu a s vážnou tváří odpověděla: „Veru, na vlastní dítě si budeš muset ještě dost dlouho počkat, malým dětem se miminka nerodí. Ale když ti to bude stačit, budeš mít brzy dva brášky.“

Dvojčata! „A jak se budou jmenovat? Jak je od sebe poznám, jestli budou úplně stejná? Budou dělat všechno spolu?“ To bylo najednou otázek a těšení. A což teprve, když mamince narostlo bříško a bráškové se začali hýbat. To se pak Veronika nemohla od své rodičky odtrhnout, svou malou dětskou ručkou opatrně hladila budoucí brášky a čekala na jejich pohyby.

„Au, maminko, to tě nebolí?“ Veronika dostala přímý zásah do dlaně.

„Ale kdepak, Veru, to si jen jeden z nich maličko kopnul.“ Snažila se přemoct maminka po ten den už několikátém dloubnutí.

***

„Do porodnice nemůžeš, tam se mnou smí jenom tatínek. Budeš muset počkat u babičky.“ Už to začalo a Veronika byla trochu zklamaná, že neuvidí, jak její malí bráškové přijdou na svět. A tak si k babičce sbalila aspoň Lucinku s Janičkou a každých pět minut se své prarodičky ptala, jestli má nějaké nové zprávy.

Bráškové se konečně narodili a tatínek se vrátil celý ustaraný s prosbou, jestli by Veronika mohla u babičky ještě pár dní zůstat. V práci si vzal dovolenou, doma se zdržoval prakticky jenom přes noc a každé ráno pospíchal do porodnice za svou manželkou, aby jí byl co nejvíc nablízku.

Teprve více než týden po porodu se všichni vrátili domů a Veronika se mohla poprvé podívat na Káju a Martina. Zpočátku byla sice trochu překvapená, ale rychle se naučila, jak se se skutečnými miminky správně zachází. Panenky byly uloženy ke spánku do skříně a ona se snažila pomáhat se vším, co jí maminka dovolila. Však taky musí trénovat, až vyroste, bude mít své vlastní.

***

Veronika je s brášky v ložnici a pečlivě hlídá, aby je nikdo nevzbudil. Rodiče si můžou na chvilku v klidu sednout ke kávě.

„Mně bez kofeinu, prosím, kluci by nemohli spát.“

„Jednu kostku cukru nebo dvě?“

„Stačí jedna. A díky moc, že jsi mě přesvědčil, abych odmítla ty nabídky domácího porodu. Nebýt okamžitého zásahu na sále při tom prudkém poporodním krvácení, mohls tady zůstat na všechno sám.“

Postavil před ní šálek s vonící kávou, vzal ji za ruku a políbil do vlasů: „Už na to nemysli. Je to za námi a stalo se, co se mělo stát. A teď mi promiň, myslím, že jsem zaslechl Káju.“

„Ale kdepak, to je Martin,“ odpověděla mu se smíchem, „však se je taky časem naučíš rozeznat po hlase.“

Nakoukl do ložnice a hned se zase vrátil: „V pohodě, už zase oba spí. Nevíš, jak to ta Veronika dělá?“