Maminko, co to má ta paní mezi nohama?

Bylo brzké odpoledne jednoho z mála tropických dní letošního končícího jara, kdy teplota v pražském centru hravě překročila třicítku. „Proboha, snad bude klimatizovaná,“ zadoufal jsem při pohledu na blížící se tramvaj.

Inu, nebyla. Ačkoli vypadala celkem moderně, uvnitř bylo ještě větší vedro a dusno jak v poctivě rozpálené peci. Zamířil jsem ke čtyřsedačce a usedl k oknu naproti klukovi předškolního věku, doprovázeném mladou štíhlou maminkou s navzdory horku překvapivě pobledlou tváří.

Napůl jsem pozoroval tetelící se vzduch venku a napůl sledoval počínání těch dvou. Zřejmě jeli ze ZOO nebo se tam teprve chystali, ale každopádně hráli takovou zvláštní hru. Kluk pohlédl na paní středního věku, která seděla přes uličku, měla špičatý obličej a byla oděná do zrzavé halenky, načež prohlásil: „Liška.“

„Tišeji, Péťo, ať tě neslyší, mohla by se urazit,“ usměrnila ho maminka, pár vteřin kutila něco na mobilu, pak ukázala synkovi obrázek jmenovaného zvířete a dodala pár základních informací: „Liška obecná patří mezi šelmy psovité, je chytrá, má výborný sluch, určitě ji dnes uvidíme.“ Aha, takže ne ze ZOO, ale teprve do ZOO, došlo mi.

Podobným způsobem překřtil Péťa poblíž stojící mladou dívku na gazelu a opodál sedícího zarostlého rozložitého muže na medvěda. Poté se podíval na mě, moment popřemýšlel, načež vyřkl nekompromisní verdikt: „Šedivý kocour.“ Holt to byl šikula a trefil se.

„Péťo, říkala jsem ti potichu!“ „Pane, promiňte, on to nemyslí zle.“ Pokusila se říct maminka dvě věci najednou a navzdory své bledosti maličko zrůžověla.

„To je v pohodě, neřešte. Mňau!“ Odpověděl jsem konverzačním tónem. Maminka si dala ruku před pusu a zamrkala očima, Péťa se rozesmál a pokusil se mi odpovědět v kotěcí tónině: „Miau!“

Mladá paní však tentokrát nezalistovala na displeji, aby vyhledala kočku domácí, ale zbledla ještě víc, tiše si vzdychla, zlehka se dotkla svého břicha a na čele se jí zaleskly krůpěje potu.

„Je vám něco, můžu vám nějak pomoct?“ Ozval jsem se.

„Ne, děkuju, snad to bude dobrý,“ pokusila se o úsměv.

Naši další konverzaci však přerušilo zatmění. Nešlo ale o zastínění Slunce Měsícem, ba ani těžkými bouřkovými mraky, nýbrž o něco docela jiného. Tramvaj s lehkým cuknutím zastavila ve stanici a dovnitř se vkolébala mohutná dáma, která vyplnila prakticky celý prostor dveří, až zabránila přístupu denního světla. Tedy abych to upřesnil, napřed se objevilo obrovské břicho, za ním mohutná ňadra a teprve poté vplula ona samotná. Jakkoli mám slabost pro plnoštíhlé ženy, tak tohle bylo moc i na mě, a navíc, nechť mi to nebesa odpustí, tělnatá dáma pranic neoplývala vkusem. Na býčí šíji měla posazenou relativně malou hlavu s výrazně nakrátko střiženým účesem, oděná byla do až příliš odvážně krátkých šedočerných šatů a na nohou měla svítivě růžové páskové sandály s černými ponožkami.

„Hrošice,“ prohlásil Péťa tentokrát kupodivu sotva slyšitelným šeptem.

„Navíc jde k nám,“ doplnila ho jeho maminka.

A opravdu. Mohutná dáma si to kolébavým krokem namířila k naší čtyřsedačce a posadila se na volné místo do uličky vedle mě. Ne, opravdu nemám nic proti měkkému hřání vypolštářkovaným ženským bokem, ale v takovém horku? Jakkoli usedla jen na jednu půlku svého rozměrného pozadí a druhou nechala viset do uličky, natlačila mě na okno, až jsem se dle slov klasika snažil být menší, ještě menší až úplně nejmenší, abych nevymáčknul okenní tabulku. A taky abych aspoň maličko unikl těžkému parfému, pomocí nějž se zřejmě snažila bojovat s odérem potu, kterého tak rozměrné tělo zákonitě v horku vyprodukuje obrovské množství.

Jak dáma usedla, musela dát trochu kolena od sebe, aby se vůbec dokázala poskládat a šaty jí nešťastně povyjely nahoru. „Maminko, co to má ta paní mezi nohama?“ Optal se s vytřeštěnýma očima Péťa své rodičky, když jeho všetečná očka zabloudila oním nešťastným směrem.

„Petře, kolikrát jsem ti říkala, abys nebyl prostořeký?!“ Zajíkla se mladá maminka, a ačkoli se nejednalo o nic, co by narušilo mravní výchovu mládeže, nýbrž o pouhý neposedný pupík, uštědřila své ratolesti lehký výchovný štulec.

„Jen ho nechte,“ ozvala se teď mohutná dáma, překvapivě neuraženým, spíš poněkud omluvným hlasem. Stáhla si okraj šatů co nejvíc dolů, aby zahalila své břicho s pupíkem a dodala: „Musím rychle za vnučkou a v tom vedru se mi nahonem nepodařilo najít nic jiného, do čeho bych se vešla, promiňte.“

Na chvilku nastalo hrobové, až trapné ticho, které přerušila až mladá maminka, jejíž barva obličeje už nebyla jen křídově bílá, nýbrž lehce nazelenalá: „Musím se okamžitě napít nebo omdlím.“ Načež vytáhla z kabelky půllitrovou petku, nadějeplně na ni pohlédla, zděšeně zjistila, že je prázdná a začala se sesouvat do strany.

Tělnatá dáma seděla přímo naproti ní a navzdory svým rozměrům udělala několik bleskurychlých pohybů najednou. Se slovy: „nate, vyndejte z toho vodu, ale fofrem!“ po mně mrštila svým baťůžkem, sáhla do kapsy až příliš odvážně krátkých šedočerných šatů, vytáhla vlhčený ubrousek a přiskočila k mladé mamince. Jednou rukou ji podržela, aby nespadla ze sedačky, druhou rukou jí přitiskla ubrousek na čelo a zavelela: „Teď silou, jak dokážete, zatlačte proti mně, aby se vám prokrvil mozek!“

„A vy sem dejte to vodu!“ Zavelela pro změnu mým směrem, natáhla ruku za sebe a nechala si do ní ode mě vložit další petku, kterou jsem překotně vyhrabal z jejího baťůžku a jež byla naštěstí plná. Poté velice opatrně jednou rukou zezadu jistila hlavu pomalu se vzpamatovávající mladé maminky a druhou rukou ji přidržovala láhev u úst, aby se bledulka mohla drobnými lůčky napít.

„Díky moc, jste zlatá. A odpusťte mému klukovi to chování, ještě si to s ním doma vyřídím,“ ozvala se teď mladá maminka, jíž se konečně vrátila do tváře normální barva.

„To je v pořádku, nedělejte si starost, je to přece dítě a já na to už dávno zapomněla. Ale vy jste těhotná, že jo?“ Zareagovala mohutná dáma a pokusila se o úsměv.

„No, jsem, jak jste to poznala? A kde jste přišla na tu fintu s rukou a čelem? Ta byla skvělá, mně už je teď úplně dobře,“ chrlila teď mladá maminka jednu větu za druhou, zřejmě aby zamluvila tu mdlobu a prozrazené těhotenství.

„Víte,“ ozvala se mohutná dáma, „já celý život dělala zdravotní sestru a viděla jsem toho fakt hodně. Ale jestli je vám už opravdu dobře, tak se rozloučím, vystupuju, jedu ohlídat synovi vnučku, protože je nemocná a on musí do práce na odpolední.“

„Fakt je to dobrý?“ Optal jsem se, jakmile mohutná dáma zmizela.

„Jo,“ špitla tiše mladá maminka a mně přišlo, že je třeba nějak odlehčit celé to žhavé prostředí uvnitř rozpálené tramvaje.

Obrátil jsem se tedy na mladého pána a prohlásil tak aby to slyšela i jeho maminka: „Péťo, hroši sice vypadají tlustě a nemotorně, ale ve skutečnosti jsou to chytrá a mrštná zvířata. Až v ZOO nějakého uvidíš, tak ho ode mě pozdravuj a hlavně dej pozor na maminku. Jsi přece chlap, tak ji musíš ohlídat, aby se jí neudělalo zase špatně.“

Kluk opět vyvalil svá dětská očka, chvilku mu to šrotovalo v hlavě, a pak se zatvářil, jakoby najednou vnitřně povyrostl a zmužněl. Načež hrdě prohlásil: „Jasně, kocoure“ a nastavil mi svou drobnou dlaň k chlapáckému plácnutí.

V tu chvíli už mladá maminka nedokázala zachovat vážnou tvář a navzdory všemu tomu nesnesitelnému vedru vůkol odměnila naši konverzaci zvonivým smíchem.