Maminko, budeš mi taky dávat pusinky, až mě rozbolí hlavička?

Zní to jako hodně špatný vtip, ale bohužel to byla pravda. Na sobotní dopoledne jsme byli domluvení, že vyrazíme do ZOO se sousedkou Květou a s její Terezkou, která chodí do předškolácké třídy s naší malou Šárkou.

Jenomže v pátek odpoledne se zatáhlo, předpověď počasí slibovala na celou sobotu beznadějný déšť, a tak můj manžel Libor přišel po vyzvednutí Šárky ze školky s návrhem: „Lenko, potkal jsem Květu a zve nás, abychom zítra dopoledne přišli k nim. Terezka dostala novou panenku, tak by si holky mohly spolu hrát a Květa nám zatím udělá oběd. Jen nevím, jestli bychom na to jídlo neměli pozvat spíš my je, když je Květa samoživitelka a má málo peněz.“

Přišlo mi to jako dobrý nápad, ráda vařím, a tak mně vůbec nedocvaklo, že v tom je i nějaký vedlejší úmysl. „Tak super,“ řekla jsem Liborovi, „ale zajdi tam se Šárkou sám, já zatím upeču kuře a v poledne vás budu všechny čekat.“ Libor potěšeně kývnul hlavou, já ještě krátce brnkla Květě, ta vděčně přijala pozvání a bylo domluveno.

Druhý den po desáté Libor se Šárkou vyrazili o dvě patra výš a já se pustila do vaření. „Upeču to nadvakrát, porce ve větším pekáči pikantně okořením pro dospělé a v menším to udělám na medu, to bude dětem chutnat. Jako přílohu brambory, pro nás dospělé je po uvaření osmahnu a pro všechny pak posypu čerstvou pažitkou. Nu a k tomu všemu šopský salát, už jsem se začala těšit, jak se mi budou olizovat.

Nejenže se všichni olizovali, ale dělaly se jim i boule za ušima, takže se při jídle nikdo nezmoh na žádné povídání. Až při šopáku jsem se zeptala: „Tak co, holky, nehádaly se vám Anička s Maruškou?“ Anička je ta Terezčina nová panenka a Maruška Šárčina, kterou si vzala s sebou.

„Nehádaly, ale Maruška se mi několikrát počůrala,“ odpověděla důležitě naše Šárka.

„Anička se taky několikrát počůrala, až nám došly plínky a musely jsme jít poprosit maminku, jestli nemá další. Maminka nám totiž řekla, abychom ji se strejdou nerušily,“ přidala se Květina Terezka.

„A dala vám maminka ty plínky?“ Vstoupila jsem do jejich dětské hry.

„Dala, ale až za chvilku,“ odpověděla Šárka. Maličko zaváhala, a pak potichu dodala: „Maminko, řeknu ti tajemství, tatínek a teta Květa říkali, že to nesmíme nikomu prozradit. Pro ty plínky jsme si šly potichu, abychom nikoho nerušily a viděly jsme, jak dává tatínek tetě pusinky do vlásků.“

„Pusinky do vlásků, proč?“ Polil mě horký pot.

„Protože ji bolela hlavička, maminko. Ale nikomu to neříkej, je to tajemství. A maminko, budeš mi taky dávat pusinky, až mě rozbolí hlavička?“

„Budu, miláčku,“ odpověděla jsem dcerce bezmyšlenkovitě. Ale pak mi to došlo: „A co ještě dělal tatínek s tetou Květou, když jste si přišly pro ty plínky?“ Snažila jsem se udržet klidný tón.

Místo naší Šárky mi odpověděla Květina Terezka: „Strejda Libor stál těsně za maminkou a držel jí za prsíčka. Ale jak si nás všimli, tak od ní odskočil a maminka si spustila sukni dolů. Pak nám dala ty plínky pro Aničku s Maruškou a řekla, že ty pusinky jsou tajemství.“

Co teď? Před sebou jsem měla dvě naivní děti, které nic netuší a manžela se sousedkou, kteří si to zřejmě spolu rozdali, zatímco si holky hrály s panenkami. Jsem impulsivní osoba a běda, jak mě něco vytočí. „Holky, akorát začíná Tlapková patrola, nechcete se jít koukat do obýváku?“ Vypadlo ze mě, přestože Šárku moc ráda u televize nevidím a ani jsem netušila, co zrovna běží nebo začíná na déčku.

Holkám zazářily oči, vystřelily od nedojedeného šopáku do vedlejší místnosti a já za nimi zavřela dveře. Proboha, tohle mi Libor ještě nikdy neudělal! Přestože vím, že děcka si občas leccos navymýšlí, najednou jsem se přecvakla do režimu, jako když pilot stíhačky zapne forsáž a bez přemýšlení jsem tiše zasyčela: „Tak co mi k tomu řeknete, vy dva?“

„Já dělala kafe, Libor mi chtěl podat cukřenku, stál za mnou a zakopnul. To je celé, jak náš můžeš z něčeho podezírat, Lenko?“ Zakroutila se Květa uraženě.

„My fakt nic špatnýho nedělali,“ přidal se Libor trochu nejistě.

Já se té jeho nejistoty chytla: „Takže vy nic, vy muzikanti, jó?“ Pro zvýšení efektu jsem dala ruce před pusu, jako bych v nich držela pomyslnou flétnu a napřed Liborovi a pak Květě do tváře zatrylkovala: „Tarlala, trlalala, tralala.“ Pak jsem vyštěkla: „To jste si, proboha, nemohli dát pozor aspoň před těma dětma?“

Květa můj útok ustála mlčky, ale Liborova obrana se začala hroutit: „No, víš, Leni, když...“

Nenechala jsem ho domluvit a skočila mu do řeči: „Tak a teď kápni božskou, nebo bude konec, tjády dády dá, bum, bum, hačat a bumbat.“ Naznačila jsem, jak principál vyzývá na tancovačce hosty k přestávce údery na buben, a pak jsem hned spustila na Květu: „Nebo ti ho snad mám hodit na hlavu se vším všudy i s jeho smradlavejma ponožkama a s nočním chrápáním?“

„Víš, Leničko, to byl jen takový úlet, můžeš mi to odpustit, prosím?“ Kapituloval Libor.

„Tak úlet, jó? A copak mi panáček sliboval?“ Zbrunátněla Květa. Vletěla do obýváku, čapla Terezku za ruku a navzdory jejím protestům s ní bez dalšího slova vypadla domů.

Takhle to bylo snadné. Možná, že kdybych na ně hned z první nezatočila kanónem, tak by zatloukali, kroutili se a já se utápěla v nejistotách. Takhle jsem měla jasno a věděla jsem, že nesmím vychladnout a musím to dotáhnout až do konce. Libora miluji, Šárku ještě víc a musím udělat všechno pro to, abych udržela celou rodinu i za cenu skousnutí nevěry. Jednu snad dám, ale kdyby se to mělo opakovat, tak fakt nevím.

Nu, každopádně se mi po zbytek soboty a celou neděli Libor omlouval a sliboval na čest svou vlastní a všech svých předků, že už to nikdy neudělá, Navenek jsme se vůči Šárce snažili tvářit normálně, ale k Liborovi jsem byla zamlklá, kladla si otázku, jestli mu můžu věřit a spekulovala, jak to teď celé uzavřít. Jelikož jsem skutečně impulsivní a asi i dost svérázná, dostala jsem nápad a v neděli odpoledne zatelefonovala své mamince tak, aby to Libor neslyšel: „Mami, omlouvám se, že je to tak narychlo, ale mám k tobě a k tátovi obrovskou prosbu. Nemohli byste si vzít k sobě Šárku na noc a ráno ji hodit do školky?“ Naši Šárku milují, maminka se ani neptala proč, kývla a já jí malou k večeru odvezla.

Čekalo mě něco, co žádná čerstvě podvedená ženská nemůže jen tak snadno skousnout, ale jednou jsem se rozhodla, tak jsem do toho šla: „Dobře, miláčku, tak já ti to teda odpustím, zkusím věřit, že už mi to nikdy neuděláš, ale kdyby tě náhodou přepadla chuť na nějakou ženskou, tak abys nezapomněl,“ odpověděla jsem s bezelstným úsměvem večer Liborovi na jeho další, už bůhvíkolikáté omluvy a prosby. A pak jsem mu předvedla v posteli takový uragán, že mě v jednu v noci prosil, abych ho už nechala a ve tři mi beznadějně usnul pod rukama vláčný jak hadrová panenka. Ráno jsem vylítla z postele, osprchla se a s veselou myslí ho vzbudila snídaní: „Miláčku, honem se najez a vstávej, musíme do práce, je pondělí.“

Zní to možná neuvěřitelně, ale má ráznost a nekompromisnost od sobotního poledne až do noci na pondělí přinesla svoje plody. Odpoledne jsem vyzvedla Šárku ze školky, a když jsme přišly domů, Libor tam už byl. V obleku s kravatou klečel v předsíni prakticky schovaný za pugétem růží a v ruce držel krabičku se zlatým prstenem. Když se ho Šárka s očima navrch hlavy zeptala, cože to dělá, lakonicky odpověděl: „Miluju tvojí maminku.“

Dalo mi hodně práce zachovat dekórum, ale podařilo se mi to, otočila jsem se na malou a řekla jí: „Šári, je to pravda, tatínek mě miluje a já jeho taky. A o těch pusinkách do vlásků už nikomu neříkej, je to skutečně tajemství, na které teď všichni zapomeneme.“

***

Asi nikoho nepřekvapí, že od toho osudného víkendu jsme se s Květou vyhýbaly jedna druhé, a pokud jsme se náhodou potkaly, tvářily jsme se, že se nevidíme. Ona se tak jako tak záhy odstěhovala, takže naše holky ani společně nenastoupily do první třídy.

O to víc mě teď po pěti létech překvapilo, když se mi ozvala. Pozvala nás všechny tři na svou svatbu a přišla s návrhem, abychom jednou provždy zapomněli na minulost. Rádi jsme obé s Liborem a se Šárkou přijali.