Mám prostě od pánbíčka boky jako skříň, jako skříň

S tímto známým hitem na rtech vstoupila Maruška ke mně do kanceláře. Otočila se, a aby zdůraznila pravdivost svých slov, přivlnila se pozpátku ke mně. Snad mi to manželka odpustí, plácnout jsem si prostě musel.

„Nech toho, ty jeden,“ naoko se zamračila a zahrozila mi prstem. „A nezdržuj, jestli se do deseti minut nenapiju kafe, tak ti omdlím do náručí. To bych pak chtěla vidět, co by sis počal s takovou almarou.“

Zaskočit po práci na kafe jsme se s Maruškou domluvili už den předem. Vrátili se s Frantou z dovolené, určitě byla plná zážitků a nutně o ně potřebovala podělit. Ale že na mě zahraje takové divadlo, jsem nečekal.

Ke skříňovitosti boků Marušce sice ještě kousek chybí, ale rozdíl mezi nimi a pasem má výrazný a pozadí krásně vykroužené. Dobře ví, že právě tohle se mi na ní líbí, a tak mě občas provokuje. Ten letní třicetistupňový den přišla v lehoučkých šatech, které natěsno obepínaly její postavu.

Jenomže ne vždy dokázala Maruška brát sama sebe s takovým nadhledem. Jak mi kdysi vyprávěla, už ve školních létech se poněkud vymykala průměru a za svůj vzhled si vysloužila nejeden pošklebek od spolužáků. A taky spolužaček, ty prý dokázaly být ještě horší než kluci. Pokřikovaly na ni prdelatá Maruna, bachratý torpédo a řadu dalších veskrze nelichotivých oslovení, až se za svou postavu začala stydět. Se svým mindrákem bojovala se střídavými úspěchy a neúspěchy, a definitivně jí ho zbavil až Franta, její první a současný manžel. Holt správný chlap s dobrým vkusem, který potřebuje pořádnou ženskou, aby měl doma za co vzít.

Ale vraťme se do přítomnosti. Hubená servírka trubicovité postavy bez zjevných ženských zaoblení nahoře či dole před nás postavila dva šálky horké vonící kávy. Maruška si jen tak maličko usrkla, aby si nespálila rty a spustila.

„Celá středa nám propršela, však víš, že když na Šumavě začne, tak neví, kdy přestat. Na nějaké courání po hradech a zámcích jsme zrovna neměli chuť, do akvaparku jsem akorát nemohla, a tak jsme si chvíli po snídani skočili dolů na limonádu. Víš, v tom penzionu si ji dělají sami a je úžasná... Domácí limonádu asi nemáte, že ne?“ Otočila se na právě procházející servírku, ta jen omluvně zavrtěla hlavou.

„No a jak jsme ten olympský nektar ucucávali v té jejich místnosti pro všechny, přišly tam dvě malé holky, asi tak osm let. A já vyvalila oči, jedna vypadla nemlich jako já za mala, snad ještě o něco skříňovitější, představ si to. Ta druhá...“ Maruška chvíli pátrala po přiléhavém označení kamarádky dvojnice ze svého dětství, „no jasně, jako tady ta servírka, prostě taková nitěnka.“

Moje bokatá společnice na chvilku zmlkla, labužnicky si lokla kávy a úkosem pozorovala mladíka u vedlejšího stolku, který dychtivýma očima sledoval trubicovitou servírku. Mimoděk se shovívavě usmála a pak se vrátila ke svému povídání.

„Víš, v tu chvíli jsem si vzpomněla na to svoje dávné trápení a najednou mi bylo toho skříňkovitého děvčátka líto. Bylo jasné, že se s tou druhou ještě prakticky neznají a já se bála, aby se jí nezačala posmívat.“ V tu chvíli jsem se zmohl jen na tázavý pohled v naději, že na žádné úsměšky nedošlo.

Maruška zachytila mou obavu. „Neboj, ta Skříňka převzala iniciativu, vzala Nitěnku za ruku a jako že si budou kreslit křídami na zem, mají tam na to vyhrazený takový kout. Chvíli si malovaly nějaké kočičky a pejsky, ale to je brzy přestalo bavit. Potom Skříňka navrhla, že každá namaluje sama sebe, zazpívá krátkou písničku a ta druhá ji pak zazpívá s ní. Hned vzala křídu, nakreslila bachratou holčičku s dlouhými vlásky, postavila se a zvesela zanotovala ‚mám prostě od pánbíčka boky jako skříň, jako skříň.‘ Vlnila se přitom málem jako já před chvíli, jak jsi mě pak tak ošklivě plácnul.“ „Slibuju, že už to víckrát neudělám,“ špitl jsem kajícně, ale pochvaly se nedočkal, spíš naopak: „Neslibuj, co víš, že stejně nedodržíš.“ Nezbylo mi, než se opravit: „Víš, Maruško, myslím jako aspoň dneska.“

Maruška se vrátila k malé Skříňce a její kamarádce: „Nitěnka vyvalila očka, chvilku si zpívající a vlnící se Skříňku prohlížela a pak se k ní přidala. Ale moc jí to nešlo, bylo znát, že ve své hlavičce usilovně přemýšlí a za moment se ozvala ‚počkej, teď zase já.‘ Byla jsem fakt zvědavá, co asi vymyslela.“

Mladík u vedlejšího stolku právě dlouze konverzoval se servírkou, zdálo se, že se trochu osmělil a snažil se ji pozvat na rande.

„Počkej, Honzo, tohle si poslechni,“ přilákala Maruška moji pozornost zpátky. „Nitěnka vzala do ručky žlutou křídu a namalovala nudli nastojato s rukama, nohama a hlavou. Pak chvíli váhala, ukázala na sebe, začala drobně poskakovat na místě a spustila: ‚mám prostě od pánbíčka nohy jako kmín, jako kmín.‘ Skříňka se k ní zkoušela přidat, ale nešlo to, rozesmála se tak, že nedokázala chytit rytmus. Pak už se smály obě a najednou to vypadalo, jako by byly nejlepší kamarádky už od kočárků bez ohledů na nějaké kmíny nebo skříň.“

Čas se nachýlil a bylo třeba se zvednout. Pohledem jsme přivolali servírku, ta letmo jukla na hodinky a něco si špitla s mladíkem u vedlejšího stolku. Přišla nás zkasírovat a v očích měla zvláštní světlo očekávání čehosi příjemného. Maruška se kolem mě natěsno prosmýkla a já dostal obrovskou chuť si ještě jednou plácnout. Ale odolal jsem, něco jsem té své pokušitelce před chvilkou slíbil.

Cestou na metro se mi v mysli znovu vybavila ta známá písnička. Melodie byla stejná, ale slova úplně jiná: „Mám prostě doma od pánbíčka ženu jako květ, jako květ.“

Starší články o Marušce si můžete přečíst zde:

Tobě by v posteli nevadilo, že jsem tlustá?

Nevěrná