Mainská mývalí, britská krátkosrstá, perská a další kočičí šlechtičny

O tomto víkendu proběhla na Slávii v pražských Vršovicích výstava ušlechtilých koček s mezinárodní účastí.

Sama jsem se tam vydat nemohla, protože nesnáším cestování a navíc jak by to vypadalo, kdyby se mezi tou honorací najednou objevila úplně obyčejná tříbarevná kočka. Vyslala jsem tam tedy svůj člověčí personál a nyní okomentuji pár obrázků, které se pokusil pořídit můj dvounohý asistent.

Tahle roztomilá ušatá dvojička slastně podřimuje navzdory všemu ruchu a shonu kolem nich. Tipla bych je na kočky orientální krátkosrsté, případně habešské, ale možná se pletu. Každopádně jim to spolu náramně sluší.

Mainské mývalí kočky patří do kategorie polodlouhosrstých koček. Jsou obzvlášť velké a robustní. Je u nich velmi patrný rozdíl mezi kočkou a kocourem. Samičky bývají drobnější, dosahují hmotnosti 5 až7 kg. Robustnější samci mohou vážit 9 až 11 kg. Do plné velikosti dorůstají poměrně pozdě, až mezi třetím a čtvrtým rokem života.

Mainská mývalí kočka je velmi přítulná a mazlivá. Se svými lidmi si často vytváří pevné pouto, ale přitom zůstává nezávislá. Svou hravost neztrácí ani ve vyšším věku a dokáže si vytvořit přátelský vztah i s ostatními zvířecími členy domácnosti. Mainské mývalí kočky jsou dobrými bojovnicemi proti hlodavcům.

Tak tohle by mohla být britská krátkosrstá. Taková kočka dosahuje středního až velkého vzrůstu. Zahřívá ji hustý kožíšek s bohatou podsadou. Má velkou kulatou hlava s masivní lebkou, krátký a široký rovný čumáček. Ouška jsou malá, mírně zakulacená a široce posazená. Na svět se dívá velkýma kulatýma očima žluté až měděné barvy, u některých variant dokonce modré či zelené.

Moudré knihy doporučují tyto kočky především těm lidem, kteří si přejí mít poklidného člena rodiny a dobrého kamaráda pro své děti.

S pověstným klidem Angličana. Tedy vlastně Brita.

Turecká angora je dobře stavěná elegantní kočka. Samičky jsou středně velké, s váhou kolem 4,5 kg, kocouři pak o něco větší a těžší.

Turecké angory jsou velmi společenské, pokud se jim dvounohý personál nemůže plně věnovat, měl by je chovat nejméně v páru. Jsou velmi hravé a dobře šplhají. Bez problému se sžijí s dětmi nebo dokonce i se psem.

Každá správná Perská kočka má masivní kulatou hlavu, posazenou na krátké a silné šíji. Ouška jsou malá a také kulatá, uši jsou usazené nízko na hlavě. Oči jsou velké a opět kulaté, barevně ladící se srstí. Profil má výrazný stop s hlubokým prohnutím pod čelem. Kožíšek Perských koček vyžaduje každodenní pečlivé vyčesávání.

Perská kočka je svou povahou typickou polštářkovou dámou. Pozorování je pro ni daleko zajímavější, než aktivita, jejím nejoblíbenějším místem je pelíšek. Perské kočky bývají tichými, oddanými, avšak nezávislými průvodkyněmi svého lidského personálu. Jsou trpělivé a dobře se snáší s dětmi i s jinými zvířaty.

Kočka se sklopenými oušky, ale skotská klapouchá to asi nebude, to by ta ouška musela mít sklopená daleko víc. Nechám ji tedy jako takový malý kvíz do diskuse.

Možná se nejednalo pouze o výstavu koček čtyřnohých, ale též koček dvounohých. Je pravda, že my příslušníci druhu felis catus zdaleka ne vždy ochotně pózujeme před obecenstvem. Zdá se, že v některých případech to zástupkyně druhu homo sapiens obstaraly s velkým potěšením za nás.

Tak tomuhle se říká „zaboření člověčího nosu do kočky.“ Je to jeden z nevyšších projevů oddanosti a lásky lidského personálu vůči nám. Moc dobře to znám a přináší mi to obrovskou radost.

Když se neznalý pozorovatel ocitne mezi dvounohými chovateli ušlechtilých koček, tak jim moc nerozumí. Oni totiž mluví svým vlastním jazykem, ve kterém šedá není šedá ale modrá, případně stříbrná. Zrzavou barvu pro změnu nazývají červenou a obyčejným kočičím mourům vznešeně říkají tygrování. A víte, co znamená ten výrazný stop u perských koček? Nu přece nic jiného než krátký čumáček. Bohužel člověčí vinou až tak přešlechtěně krátký, že jeho nositelky příliš často trpívají záněty horních cest dýchacích.

Možná jsem udělala chybu, že jsem se tam přece jen nevypravila sama, snad bych tu cestu přece jen dokázala nějak zvládnout. Určitě bych pořídila lepší fotky než ten můj dvounohý popleta. A navíc, vždyť i my všechny úplně obyčejné kočky domácí mezi tu šlechtu patříme také. Jsme totiž evropské krátkosrsté. Sice bez papírů, ale to nám na kráse a vznešenosti nic neubírá.