Madla ve vznešené společnosti - 9. Sibiřská kočka

O Alexandře jsem vám krátce mňoukla již v jednom ze svých předchozích povídání. Byla skutečnou dámou, bodejť by také ne, když vyrůstala v honosném panském sídle s rozlehlými pozemky. Její lidská rodina měla rozsáhlé služebnictvo, o Alexandřino pohodlí se staral její osobní komorník. Jejím úkolem bylo dělat společnici malé Kateřince, roztomilému děvčátku, s nímž s oblibou trávívala svůj čas hrami v domě i v zahradách. Pak se však najednou cosi zvrtlo, ale o tom až za chvilku. Nejprve pár řádků o Sibiřských kočkách.

Sibiřská kočka patří mezi přírodní plemena, to znamená, že nebyla záměrně vyšlechtěna člověkem. První písemné zmínky pochází z roku 1896 ze západní Sibiře. Je však pravděpodobné, že se Sibiřská kočka objevila už okolo 16. století, kdy Rusové začali osidlovat Sibiř a brali své kočky s sebou. Ty se postupem času přizpůsobily drsným podmínkám, takže jim začala narůstat dlouhá hustá srst, a stali se z nich vynikající lovci. Standard plemene vznikl až v 80. letech minulého století.

Sibiřská kočka je velmi přítulná a přátelská, k neznámým lidem však bývá nedůvěřivá. Svou rodinu bezpodmínečně miluje, je vynalézavá, hravá, samostatná a má ráda lidskou společnost. Vůči ostatním zvířatům v domácnosti dokáže být tolerantní.

Tyto kočky se řadí k větším plemenům s váhou mezi 4 až 9 kilogramů a robustní stavbou svalnatého těla se silnými kostmi. Jsou to polodlouhosrsté kočky, jejichž, srst je tvořena silnou vrstvou pesíků, které odpuzují vodu, a bohatou, mastnou a nepřiléhavou podsadou, která funguje jako tepelná izolace. Zimní srst je výrazně bohatší na náprsence, límci a nohou, a je také delší, než srst letní. Hlava je široká a mohutná s nízko posazenými lícemi, umístěná na krátkém a silném krku. Oči jsou velké, oválné a mírně našikmo. Ouška jsou posazená zeširoka se zaoblenými špičkami a trochu se natáčí do stran. Ocas je dlouhý a silný s hustou srstí. Nohy jsou středně dlouhé a mohutné.

Do sídla Kateřinčiných rodičů toho dne vtrhla banda ozbrojených vzbouřenců. Alexandra nic nechápala a moc si toho z těch osudových okamžiků nepamatuje. Vzpomíná si jen na obrovský strach, z něhož ji vysvobodila hřejivá náruč tehdy už skoro dospělé Kateřinky. Musely spolu prchnout do lesů, dlouhý čas se pak skrývaly u jedněch starých prostých lidí. Po Kateřinčiných rodičích, jako by se slehla zem.

Zdroj: miciny.cz