Madla ve vznešené společnosti - 12. Norská lesní kočka

Britskou krátkosrstou kočkou mé a Damiánovo vyprávění o našich vznešených příbuzných začalo, Norskou lesní kočkou se prozatím uzavírá. Ne, že by nebyla celá řada dalších kočičích šlechticů a šlechtičen, které si zaslouží naší pozornosti, ale napříště otevřu nově tématicky zaměřenou řadu svého mňoukání, nechte se překvapit.

O vzniku prastarého plemene Norských lesních koček existují dvě verze. První hovoří o tom, že se Norské lesní kočky vyvinuly z angorských koček, které se do Skandinávie dostaly v 16. století. Druhá naproti tomu tvrdí, že byly do Norska dovezeny ze své původní domoviny Malé Asie už okolo roku 1000. Jako oficiální plemeno byla Norská lesní kočka uznána roku 1912, a v 70. a 80. letech minulého století se rozšířila do celého světa.

Norská lesní kočka miluje svou vlastní lidskou rodinu, ale vůči cizím lidem bývá poněkud chladná a ostražitá. Má klidnou, trpělivou a vyrovnanou povahu, nebývá plachá ani samotářská. Naproti tomu vyniká samostatností, nezávislostí, odvahou, neohrožeností a přizpůsobivostí na nové situace. Vyžaduje dostatek svého osobního prostoru v přírodě a velkou dávku svobody. Je výrazně teritoriální, své území si úporně chrání. Je skvělou lovkyní a má-li možnost, dokonce také rybářkou.

Norská lesní kočka je výrazně svalnatá a má dobře stavěnou kostru. Tělo je robustní a velké, s dlouhýma zadníma nohama, tlapky jsou široké a kulaté. Hlava má trojúhelníkový tvar s ostrými rysy, které vzbuzují dojem ostražitosti. Oči jsou velké, kulaté a posazené mírně šikmo. Uši jsou zašpičatělé se štětičkami. Ocas je stejně dlouhý jako tělo a nápadně huňatý.

Srst je polodlouhá. Vlnovitá podsada je překryta krycí srstí, tvořenou dlouhými, hrubými a lesklými chlupy, které odpuzují vodu. Bohatá srst na hrudi tvoří v zimním období límec a dlouhé chlupy na zadní straně zadních nohou vytváří kalhotky. Na tvářích jí narůstají licousy. Podle standardu plemene je jednobarevná srst povolena pouze v přírodních barvách, tedy krémové, červené, želvovinové, černé, modré a modřeželvovinové. Kresby jsou možné tři, a to tygrování, mramorování a tečkování.

Sigrun byla na tuhé mrazy zvyklá, prohánět se ve sněhu po pozemcích její lidské rodiny jí nedělalo žádný problém. Toho dne však dostala opravdu strach, bála se, že nepřežije ani ona, ani její blízcí. Vraceli se tehdy z města domů na svou odlehlou usedlost, když jim na úzké zasněžené silničce zkřížil cestu sob. Otec rodiny nedokázal zabránit střetu, po nehodě zůstali lidé v autě zranění, zaklínění a bez možnosti přivolat pomoc. Jediné Sigrun se podařilo vyklouznout rozbitým okénkem.

Ale co teď? Co zmůže obyčejný kočka ve snaze o záchranu svých lidí před umrznutím? Běžela dlouho ve třicetistupňovém mrazu, spoléhala se na svůj orientační smysl, na pokraji vyčerpání dosáhla osady. Pochopí někdo, co se jim bude snažit sdělit svým kočičím způsobem, mňoukáním a řečí těla? Byla tak neodbytná, že pochopili. Spíš možná vytušili, když ji viděli samotnou, jak se jim z posledních sil snaží něco říct.

Tehdy to nakonec dobře dopadlo a nyní ji její lidská rodinka doslova nosí na rukou. A Sigrun? Je šťastná, a nejvíce miluje mrazivá rána, v nichž se může pořádně proběhnout a do tlapek ji příjemně chladí jiskřivý sníh.

Zdroj: miciny.cz, Wikipedia