Madla - 8. Bráška

Když jsem se probudila, byla ještě tma, všichni spali, Vilík silně ve spánku předl, asi se mu zdály nějaké sny. Moc to nechápu, ve spánku se přece nepřede, správně se má příst, když bdíte a jste spokojení, ale lidé to dělají obráceně. Uvědomila jsem si, že nejsme v městském bytě, ale v domu uprostřed přírody, vzpomněla jsem si na včerejší den a dostala jsem báječný nápad. Jaké to asi je venku v noci? Musím se tam jít podívat. Jenže dveře byly zavřené a okno bylo pootevřené jen ve své vrchní části, kam jsem nedokázala vyskočit. Musím tedy někoho vzbudit, aby mě pustil. Tady mám výhodu, na rozdíl od městského bytu spíme všichni v jedné místnosti, zkusím to tedy nejprve s Honzou. Vlezla jsem mu na peřinu až k jeho čumáčku a zamňoukala jsem. Nic. Tak jsem to zkusila znovu, tentokrát hlasitěji. Cosi zabručel a otočil se na bok. Dobrá, tak ještě jedno mňouknutí a olízat nos. Probudil se, vzal mě a odnesl do misky s pískem. Zjevně byl natolik rozespalý, že nic nepochopil a domníval se, že si potřebuji odskočit a nevím kam. Nevadí, zkusím to pro změnu s Aničkou. Ta už byla mým předchozím mňoukáním zřejmě napůl probuzená, asi pochopila, oč mi jde, protože když jsem k ní skočila na postel, zašeptala něco ve smyslu, že v noci to venku není nic pro malá koťata a strčila si mě pod peřinu. No nic, asi to nepůjde, ale nevadí, tady je tak krásně teploučko, že si docela ráda ještě na chvilku zdřímnu.

Ráno jsem se seznámila s Bráškou. Jen na vysvětlenou, nebyl to žádný můj bratr, dokonce to nebyl ani ten Bráška, ale ta Bráška. Prostě tu kočku tak někdo pojmenoval. Poté co jsem dostala snídani, mě konečně pustili ven. Vyšla jsem před dům a nevěřila svým očím, několik kočičích skoků přede mnou stála cizí mladá kočka. Byla podobně mourovatá jako já, ale hubená, měla ulepený kožíšek a proti všem kočičím zásadám a pravidlům se ani netvářila, že jí to tam celé patří. Spíš se tak ustrašeně rozhlížela, napůl se bála, že ji někdo vyžene a napůl doufala, že dostane něco k jídlu. Tehdy mi to ještě nemohlo dojít, ale později jsem pochopila, že jsem potkala jednu z těch chudých venkovských koček, které nikomu nepatří a pravidelně obcházejí „svůj“ rajón, aby vyžebraly něco k jídlu. Byla o hodně větší, než já, a tak by bylo správné, kdyby se mě snažila zahnat. Jenže se tak nestalo, zastavila se, vyhrbila hřbet jen tak trochu, aby se nemňouko a dívala se na mě. Ani já jsem v první chvíli nevěděla co udělat. Na jedné straně se mi chtělo utéct zpátky do domu a hledat ochranu u svých lidí, ale na straně druhé mi cosi říkalo, že i když jsem zde na zahradě poprvé, tak je to tady vlastně moje a měla bych se pokusit vyhnat já ji. Zřejmě díky mé nezkušenosti ten druhý pocit převážil a já se rázem začala cítit bojovně. Celá jsem se rozchlupatila a bokem jsem vyrazila k ní. Už, už jsem na ni chtěla zaútočit jako doma na Honzovu ruku, ale když jsem byla tak dva kočičí kroky od ní, zarazil mě pohled jejích očí. Byla v něm prosba, ty oči říkaly „mám hlad, jsem slabá a tady bych možná dostala najíst.“ Udělala jsem to tedy jinak, zpomalila jsem tempo, přišla až k ní a lehce ji bez drápků pleskla oběma packami přes čumáček. To je totiž takový kočičí pozdrav, kterým říkáte „ahoj, vítám tě na svém území, občas ti dovolím, abys tu chvilku byla, ale nesmíš zapomínat, že tady vládnu já.“ Bráška to kupodivu přijala, asi ji bylo opravdu do ouvej. Pak jsem si všimla, že nás z povzdálí sleduje Anička s miskou mého jídla v ruce. Vzala mě z trávy a položila mou misku za zem. Bráška se Aničky bála, kousek odběhla, ale vůně jídla ji vzápětí přilákala zpátky. A pak to přišlo, přestavte si, že začala jíst to moje jídlo z mojí misky! V životě jsem neviděla někoho tak hltat, překotně do sebe házela sousto za soustem a ani se nezdržovala nějakým kousáním. Anička mě pevně držela a chlácholila slovy, abych jí přece trochu nechala, vždyť mám všeho dost a tak podobně, ale mně se to moc nelíbilo. Jenže mezitím se Bráška najedla a rychle utekla, a já dospěla k rozhodnutí. Až ji tu příště potkám takovou hladovou a zuboženou, možná ji trochu nechám, ale raději odběhnu někam jinam, abych neviděla jak jí. Nejlepší bude, když půjdu na lov, to je mnohem zábavnější.

Toho dne se mi podařilo prohnat několik dalších lučních kobylek, seznámila jsem se se šnekem a žížalami, ale ani ten pán s vlastním domečkem, ani ty kroutící se živé provázky mě nalákaly ke hrám, natož abych je zkusila ochutnat. Odpoledne však pohádka skončila a vystřídala ji cesta zpátky do města, opět plná házení do všech stran a mého protestování. Byla jsem však na sebe pyšná a díky tomuto výletu jsem se začala cítit jako dospělá kočka. Tedy, skoro dospělá.