Madla - 5. Kočičí výchova

Za normálních okolností se o výchovu svých kočičích potomků stará jejich maminka kočka. Hned odmalička je svým drsným jazýčkem učí hygieně, jak se správně umýt, předními packami si otřít čumáček a zadními si z kožíšku na hlavě a za oušky vyhnat pomyslné, případně i skutečné blešky. Jakmile koťata trochu povyrostou a začínají objevovat kouzlo  společných her, začne je maminka zasvěcovat do tajů bojových umění. Jak se plížit a nebýt zpozorován, jak zaútočit na špičku bratříčkova ocásku, jak s vítězoslavným mňouknutím skočit spící setře na záda. Tyto a mnohé další dovednosti se musí každé správné kotě naučit, aby až dospěje ve velikou nebojácnou kočku nebo udatného kocoura, dělalo čest svému druhu felis catus. Každá kočičí maminka má pro splnění tohoto zodpovědného úkolu jednoho velkého pomocníka. Není jím kočičí táta, jak by se možná někdo mohl domnívat, pokud by chtěl srovnávat nás kočky s lidmi, je jím samotná příroda, přesněji řečeno genetická výbava. Je to složité a já tomu ze svého kočičího pohledu vůbec nerozumím, ale vím, že spoustu dovedností máme my kočky prostě v krvi od narození.

Moje situace byla trochu jiná, já si na svou vlastní kočičí maminku bohužel nepamatuji. Nevím, jestli byla tak pěkně mourovatá, jako jsem já, nevzpomínám si na hlas jejího uklidňujícího předení. Nicméně Honza se zřejmě rozhodl, že se mi pokusí aspoň trochu kočičí výchovu nahradit, a tak mě vyučoval v různých disciplínách.

Předení.

Příst jsem sice uměla sama od sebe, ale Honza se mě snažil v této disciplíně ze svého pohledu zdokonalit. Lehl si na záda, mě si položil na svůj hrudník, hladil mě od hlavičky až k ocásku a vydával zvuky, které považoval za předení. Zřejmě nevěděl, že předení není jen obyčejné vrčení, ale že každá kočka jeho intonací a silou sděluje svému okolí své vnitřní pocity. Nechtěla jsem ho vyvádět z omylu, a tak jsem se pokaždé rozpředla také a přestože jsem nerozuměla co se on vlastně snaží příst, tvářila jsem se, jako že se mi to učení nesmírně líbí. Vždyť nakonec to hlazení bylo moc příjemné.

Chytání myší.

Honza vzal malý kousek papíru, složil jej do vějířku a přivázal na provázek. Schoval se za otevřené dveře nebo za skříň tak, abych viděla tu papírovou myšku, ale jeho ne a pomaličku tahal za provázek, abych si myslela, že ta malá věcička je živá. Bylo to zábavné, abych mu udělala radost, tak jsem se pokaždé, tedy pokud mě to zrovna bavilo, přikrčila, udělala pár plíživých kroků, po té myšce jsem skočila, pacičkovala ji po koberci a brala do tlamičky. Dělala jsem, že si ji chci někam odnést, takže jsme se o ni rozkošně přetahovali. Pak jsem ji pustila a celá hra se opakovala, dokud to jednoho z nás nepřestalo bavit.

Myšbal.

Myšbal je obdoba lidského sportu volejbal. Stříbrný nebo zlatý papírek, do kterého jsou zabalené bonbony Honza zmačkal do malé kuličky a sedl si proti mně na koberec. Kuličku hodil směrem ke mně, asi ve výšce mé hlavičky a já jsem ji v letu packou rychle odpálila zpátky k němu. Musím se přiznat, že mi tahle disciplína připadala poněkud jednotvárná a nudná, a tak jsem si ji trochu vylepšila. Občas jsem dělala, jako že mi to moc nejde a kuličku jsem místo zpátky k němu poslala někam jinam, nejlépe pod postel nebo, pokud se mi to podařilo, do úzké štěrbinky mezi stěnu a skříň. To jsem se pak vždy náramně bavila, když se ji snažil nemotorně vyšťourat zpátky ven. Nebo jsem kuličku v letu úmyslně packou minula, rychle se otočila a pelášila za ní, abych ji chytila a poté pořádně prohnala po zemi. To bylo daleko zábavnější.

Přiznám se, že dnes už jsem z toho všeho sportování docela utahaná, a tak se půjdu stočit do klubíčka do svého oblíbeného křesla a povídání o dalších kočičích školních disciplínách si nechám na příště. Honza si zrovna pustil muziku, kterou má rád a u které se mi krásně usíná...