Letní soutěž mlsných jazýčků - závěr

Článek by mohl nést podtitulek „Poklad z půdy.“ Leč nepředbíhejme událostem a věnujme se nejprve našemu zábavnému klání.

Nejprve bych rád uvítal všechny nádherné čtyřnohé hladovce a jejich dvounohý fotografující personál. Tato soutěž se od ostatních liší v tom, že nemá poražených, za vítěze jsou považováni všichni. Jsou totiž tak nádherní a roztomilí, že to ani jinak nejde. Rozdíl je pouze v tom, že někteří dostali hlasů víc a jiní míň, ani ne tak podle krásy, nápadu či kvality fotografie, spíš možná podle počtu hlasujících přátel z různých sociálních sítí. Tož tedy sláva i čest všem, a k tomu jedno společné plato na památku.

Aby se nám ti nejúspěšnější necítili ošizeni, dopřejme jim pomyslných stupňů vítězů.

Nyní přivítejme dva chundelaté hosty, odrostlá koťátka, která k nám dorazila až z daleké Austrálie. Mají však česká jména, jejich dvounohá teta (JCh) je naše krajanka a říká jim Julinka a Lucinka. Do soutěže jsem je bohužel zařadit nemohl, neb místo toho aby zodpovědně jedla, tak se jen líně povalují a rozkošně chrupou.

A teď už k tomu tajemnému podtitulku článku. Chtěl jsem se přidržet Lindiny tradice a nachystat pro soutěžící a ostatní čtenáře nějaké překvapení. Dlouho jsem nemohl na žádné přijít, až se zničehonic dostavilo samo a stalo se nádherným překvapením i pro mě. Rád se o něj s vámi podělím.

Když pominula vedra, bylo potřeba udělat nějakou drobnou opravu na domku a já se vydal na půdu, kde mám uložené nářadí, které potřebuji jen málokdy. Každý si asi dovede představit, jak to na takové obvyklé domácí půdě vypadá a jak obtížně se tam cokoli hledá. Prokousával jsem se tedy nejrůznějšími věcmi, které tam kratší či delší dobu odpočívaly a hledal tu správnou krabici.

Najednou můj pohled padl na starý koberec, který jsme mívali v obýváku pod konferenčním stolkem. Před několika léty nám přišel už dost ošoupaný a vyrudlý od slunka, ale protože jsme ho nechtěli rovnou vyhodit, odnesli jsme ho na půdu. Tam jsme ho srolovaný opřeli o štítovou zeď. Jenže teď jsem si všiml, že je povalený na zemi, napůl rozvinutý a navíc mi v šeru připadal nějaký poničený, jakoby od molů.

„Proboha, moli snad ne,“ zděsil jsem se představy dezinsekce celé půdy od těchto žravých potvůrek. Přistoupil jsem tedy blíž, nasadil si brýle nablízko a najednou mi připadlo, jakoby to poničení bylo nějaké pravidelné. Připomínalo mi nějaké tajuplné písmo dávno zapomenutých národů. Droboučké pečlivě vyškrábané neznámé znaky v úhledných řádcích a sloupcích.

„Cože to říkám? Vyškrábané?“ Strčil jsem nos až k poničeným vláknům. „Ale to je přece od Lindy, její napohled úhledný, ale ve skutečnosti obtížně čitelný tlapkoškrab bezpečně poznám.“ Abych to zkrátil, značná část starého koberce byla pokryta spoustou příběhů, které tam Linda tajně vyškrábala po nocích tak, abychom to nevěděli. Po delším pátrání se mi podařilo najít úvod a po ještě delším luštění přeložit do lidštiny:
 

Stejně je to na tom světě divně zařízené. My kočky stárneme daleko rychleji než dvounožci, a tak je jisté, že ti dva, kteří bydlí v mém domečku, mě jednoho krásného dne přežijí. Zhruba ke konci člověčího roku 2013 jsem se rozhodla, že se stanu literární kočkou a přiměla jsem dvounohého samečka, aby mi asistoval při práci. Brzy se však ukázalo, že na to pořádně nestačí, věčně nemá čas, a když už ano, je strašně nešikovný a pomalý. Nezbývá mi tedy nic jiného, než větší část své tvorby naškrábat do tohoto koberce a věřit, že až ho někdy v daleké budoucnosti objeví, projeví dostatek úcty k mé památce a bude ji postupně zveřejňovat jako můj odkaz.

Nebudu nic zastírat, srdce se mi nad tím pokladem málem zastavilo dojetím a zároveň radostí. Vždyť je to jen několik týdnů, co Linda odešla na druhý břeh a já nyní objevil její dědictví. A tak, pokud mě odněkud vidí a slyší, slibuji jí, že budu její odkaz luštit, překládat a psát tak, jak to jen bude možné.

Milí dvounozí a čtyřnozí přátelé, tak tedy zatím ahoj, promiňte, že jsem se tentokrát trochu víc zapovídal.