Lehká ženština ve vinárně

Už při vstupu do dveří se lascivním pohybem zhoupla v bocích ze strany na stranu. Přecupitala okolo baru, přičemž při každém krůčku vyzývavě zakroutila svým drobným kulatým pozadím.  

U malého stolku pro dva se vysvlékla z černého podzimního kabátku takovým způsobem, jako když profesionální striptérka zvolna odkládá jednu z posledních slupek, aby co nejvíc prodloužila napětí přihlížejících. Odhalila tmavě purpurové těsné šaty s hlubokým výstřihem, zakrývající právě tolik z jejích plných ňader, aby to ještě bylo ve vinárně přijatelné. Židličku trochu poodtáhla, aby mohla vystavit své štíhlé, vysoko nad kolena odhalené nohy na odiv ostatním hostům. U zakoktávajícího se mladého číšníka si objednala aperol, který začala upíjet brčkem tak, že i tato jinak prostá a nevinná činnost působila nemravně.

„Nekoukej se tam!“ Polohlasně zasyčela u vedlejšího stolku žena vyššího středního věku a tuctového vzhledu na svého manžela. „Vypadá, jakoby právě vylezla z bordelu a já nestrpím, abys mi na ni čuměl. Doma se k ničemu nemáš a tady se tváříš, že ti co nejdřív vypadnou voči. Vstávej, sedneme si jinam, támhle za ten paraván.“ Muž vyššího středního věku a celkem elegantního vzhledu sice přejel purpurovou jen jedním krátkým pohledem, ale i ten stačil k tomu, aby ho jeho manželka násilím odvlekla do odlehlého kouta vinárenské místnosti. Svého chotě usadila tak, aby na purpurovou zpoza paravánu neviděl, ale aby ona sama měla přehled o všem, co ta ženština provádí.

U dalšího stolku seděli dva pětatřicátníci, na první pohled bylo zřené, že jde o velkého šéfa s podřízeným. „Hergot, to je baba, dal by sis, viď, kdybys na to měl,“ zadeklamoval sebejistě velký šéf. Podřízený jen pokrčil rameny, zakroutil hlavou a bránil se slovy, že je přece ženatý a na takovéhle věci není. Velký šéf, povzbuzen krátkým mnohoznačným pohledem purpurové pokračoval: „Ty ne, ale já rozhodně jo, peněz mám dost. Koukej, jak ji rychle sbalím, vemu ji na noc na hotel a ty, aby ses nenudil, připrav zatím ten projekt. Ráno ho chci mít na stole.“

Velký šéf se sebejistě zvedl, odkráčel k purpurové, přisednul na volnou židličku a žoviálně prohlásil: „Ahoj kotě, nedala by sis něco ostřejšího?“ Purpurová doširoka obdivně rozevřela své šedé oči, bezděčným pohybem si upravila dekolt, aby velkému šéfovi poskytla ještě lepší výhled a melodickým hlasem odpověděla: „S vámi ráda, mají tady vynikající Rémy Martin.“ Velký šéf jen maličko překvapeně polkl tak, aby to na něm nebylo poznat, nekompromisním gestem přivolal mladého číšníka a zbytečně nahlas objednal požadované pití. Leč odpusťme mu to, možná se chtěl jen trochu vytáhnout před ostatními.

Dáma vyššího středního věku krátce okomentovala jeho počínání slovy: „Ugh, to je skandál, Rudolfe, zaplať, jdeme domů!“ Pánovi vyššího středního věku se však rozhodně platit nechtělo, rád by si počkal, jak se to celé vyvine a rozhodl se oddálit akt uhrazení útraty na nejzazší možnou mez, jakou před svou manželkou uhraje.

„Hůůůstý,“ vykvikly jednohlasně dvě puberťačky u posledního obsazeného stolku, přičemž ta uhrovatější rychle odeslala pár čerstvě pořízených fotek na sociální síť. Její méně uhrovatá kamarádka do ní žďuchla: „nenápadně, vole“ a jako maskovací manévr si hlasitě srkla své kávy, vylepšené energetickým nápojem.

Podřízený zvolna docucal svou první a poslední dvoudecku, byl by rád odešel, ale nemohl se rozhodnout, jestli má ten Veltlín zaplatit jen za sebe nebo i za svého šéfa, který se zřejmě k jejich stolku už nevrátí. Tak schlíple seděl na místě a bezmyšlenkovitě si okusoval nehty.

Velký šéf verbálně machroval před purpurovou na téma svého vlivu a hojnosti hmotných statků, ona ho obdivně sledovala s pootevřenými ústy a občas si svůdně olízla střídavě levý a pravý koutek. Poté, co na její přání objednal další rundu Rémy Martinu, ho to přestalo bavit a stočil téma na přesun do hotelu. Purpurová souhlasně zavlnila poprsím a cosi mu pošeptala.

„Cože padesát tisíc?!?“ Velký šéf změnil barvu z roztoužené růžové na totálně šokovanou temně rudou. Purpurová přivřela oči, přestala se usmívat a hlasitějším šeptem mu zopakovala svou poslední větu. „Ty couro, co si vo sobě vůbec myslíš? Za padesát litrů bych mohl mít deset takovejch, jako seš ty!“ Vyletěl ze židle jako rozzuřený býk a tvářil se, že každým okamžikem vlepí nebohé purpurové přinejmenším z každé strany pořádnou facku.

„Nečum na ně jak puk a zavolej konečně toho číšníka!“ Přeskočil hlas dámě vyššího středního věku. Dlaní zatlačila zpátky hlavu svého chotě, zvědavě vykukujícího zpoza paravánu, decentně oddělujícího jejich kout. Leč pán vyššího středního věku nemohl své manželce vyhovět, ani kdyby chtěl, neb mladý číšník stál jako socha za barem a konsternovaně přihlížel dění v lokále, které se mu zcela vymklo z ruky.

Uhrovitější puberťačce vypadl mobil z ruky a vylil kávu, vylepšenou energetickým nápojem méně uhrovité pubeťačce na nohy, oděné do moderně rozdrbaných džín.

V tu chvíli přišel on. Svou mohutností vyplnil celý prostor vstupních dveří a svým zjevem gentlemana z devatenáctého století rázem přilákal pozornost všech zúčastněných. Dokráčel středem ke stolku s purpurovou, slovem „dovolíte“ a drobným úkrokem odsunul stranou zkoprnělého velkého šéfa.

„Dobrý den, Sabrinko, rád vás tu vidím,“ vyřknul sametovým kontrabasem, s rukou za zády svého dvouřadého kabátu se uklonil a úkosem pohlédl na velkého šéfa jako na nějakou chcíplou myš. „Neobtěžoval vás tady ten?“

„Dobrý den, pa… pane Rudolfe, doufala jsem, že se objevíte.“ Purpurová odpověděla rozechvělým hlasem, ignorovala otázku stran obtěžování velkým šéfem a pohlédla na gentlemana jako na boha všech bohů, právě sestoupivšího z Olympu.

„Jako obvykle, milá Sabrinko?“ Zabasoval gentleman.

Purpurová jen bezhlesně přikývla bohatými řasami svých šedých očí.

Gentleman vyňal z náprsní kapsy obálku a nenápadným pohybem ji vsunul do drobných ruček purpurové.

Purpurová, nepodezírejme ji, že to udělala schválně, trochu nešikovně zavadila prsty o sponu kabelky, kam chtěla podanou obálku skrýt. Tato ji vyklouzla z ruky, spadla na zem, pootevřela se a odhalila obsah, čítající svazek pětadvaceti doutisícikorunových bankovek. Gentleman se bez mrknutí oka shýbl, obálku sebral, peníze do ní zasunul zpátky a sám ji opatrným pohybem vložil purpurové do již zdárně otevřené kabelky. Na stolek položil menší bankovku jako útratu za aperol, pomohl své společnici do černého podzimního kabátku, vzal ji pod paží a se slovy, že před vinárnou čeká připravený taxík, s ní volným krokem odkráčel z místa činu.

„Tohle je prostituce na veřejnosti, okamžitě volám policii!“ Vykřikovala dáma vyššího středního věku a chystala se na svém mobilu vyťukat linku tísňového volání.

„Nech to plavat, Eliško, stejně už jsou pryč,“ snažil se ji uklidnit její manžel vyššího středního věku. Konečně se mu podařilo odchytit mladého číšníka a zaplatit láhev šedé Rulandy, kterou zkonzumoval se svou chotí. „Pojď, jdeme domů,“ usmál se na ni konejšivě a pomyslel si něco o tom, že je možná sice trochu tuctová a občas dost protivná, ale že už je na čase, aby si s ní zas jednou po delší době udělal hezký intimní večer.

Velký šéf se vztekle handrkoval s mladým číšníkem ohledně zaplacení čtyř panáků Rémy Martinu a dvou dvoudecek Veltlínu. Ukázalo se, že mladý číšník není až takovým zajíčkem, jakým by se mohl na první pohled zdát, a tak se velkému šéfovi i přes hrozbu poslání kontroly na „celej tenhle mizernej pajzl“ podařilo usmlouvat snížení taxy pouze o sklenku, kterou vypil jeho podřízený. Vztekle křiknul na podřízeného, aby za a) nezapomněl za sebe zaplatit, za b) nezapomněl na ten projekt, popadl bundu a zmizel. Podřízený si přestal kousat nehty, rezignovaně pokrčil rameny, uhradil své pití a následoval svého šéfa ven do houstnoucího šera.

„Tumáš, vole, koukej, co děláš,“ oslovila uhrovitější puberťačka svou kamarádku a podala ji svazek papírových kapesníčků, když viděla, že si tato své polité rozdrbané džíny snaží vyčistit od kávy intimkou. Pak se starostlivě ponořila do svého mobilu a spekulovala, zda může náhlá ztráta wifi signálu nějak souviset s překotným vývojem událostí ve vinárně.

Taxíkář byl profesionálem na svém místě a nikterak nedal najevo svůj údiv, že chce gentleman s purpurovou odvézt pouze tři bloky k nejbližší stanici metra. Dokonce ani nepozdvihl překvapeně obočí, když ze zadních sedadel zaslechl konverzaci těch dvou:

„Ty šaty jsou mi sice trochu malý a hlavně se těším, až si vemu pohodlnou podprdu, ale bylo to nejlepší výročí, který jsem s tebou zažila, Jirko. Dík moc.“

„Super, že se ti to líbilo, Miluško, stavíme se doma, shodíme ze sebe tu maškarádu a skočíme si na růžek na něco pořádnýho k večeři, chceš?“

Pak už taxíkář jen zahlédl koutkem oka ve zpětném zrcátku krátký manželský polibek svých pasažérů, vjel na náměstí a vysadil je u metra.