Květa a telefonní nabídky

„Dobrý den, Květa Nováková ze společnosti Mobomaxo, měl byste chviličku času? Ráda bych vám nabídla naše nové výhodné tarify...“

Tahle práce jí vyloženě nebaví. Pořád někomu něco vnucovat, mluvit jen o výhodách, o úskalích pomlčet a na přímé dotazy na nevýhody odpovědět vždy jen to nejnutnější. Většina volaných odpoví jen krátkým „cvak,“ jak vymáčknou hovor, někteří jsou hrubí, jen zřídka se jí podaří uzavřít obchod. Ale musí to ještě nějaký čas vydržet, než si najde něco lepšího. Domů se vrátit nemůže, matka je věčně pod parou, oči má jen pro Květina otčíma. Když to na ni zkusil posledně, tak konečně vypadla nadobro a teď bydlí v nevalném podnájmu s kámoškou.

Zkřížila dva prsty pro štěstí, ale stejně čekala spíš zase jenom zavěšení nebo rychlé odmítnutí. „František Svoboda, jméno mé, tak povídejte, přehánějte.“ Ten příjemný veselý mladý hlas ji překvapil. A tak se rozhovořila, dostala se až k ušití tarifu na míru pro podnikatele s malou firmičkou o pár zaměstnancích.

František neznámá čísla brát musel, jinak by mohl přijít o potenciálního zákazníka svého autoservisu. Tyhle telefonní nabízeče přímo nesnášel a nebavil se s nimi. Ale tentokrát už při prvních Květiných slovech pocítil ono vzácné šimrání v prstech. Obsah jejích vět moc nevnímal, jen párkrát bezmyšlenkovitě odpověděl na nějakou otázku. V uších mu zněla jen melodie písně jejích slov. Když mu předestřela konkrétní nabídku, společný tarif pro pět čísel a zeptala se, zda souhlasí, s pokusem o věcný tón odpověděl: „Ne, to není přesně ono, já bych potřeboval něco trochu jiného. Přál by si, abyste neodmítla moje pozvání na večeři.“

Telefon jí skoro vypadl z ruky, byla tak překvapená, že málem souhlasila. Na poslední chvíli se vzpamatovala, odmítla a ukončila hovor, jinak by dostala okamžitý vyhazov. Ale číslo si pamatovala, při první pauze vyběhla ven a vzala do ruky svůj mobil...

Následující týdny a měsíce prožila Květa jako ve snách, užívala si nejprve Františkova dobývání a zakrátko nádherné vášně plné laskavé pozornosti. Jako každá zamilovaná bytost by se s ním toužila vídat častěji, ale bylo jí jasné, že při vedení prosperující firmy mu moc volného času nezbývá. Vždy, když se rozhovořil o další nové větší zakázce, tak měla sice radost, ale zároveň byla i smutná, že ho zas neuvidí.

Květě už došla trpělivost, praštila s Mobomaxem a na radu své spolubydlící si našla místo servírky U sedmi hroznů. Měla štěstí, podnik byl na úrovni a hosté většinou nešetřili na spropitném. Však se také rychle naučila pořádně otáčet, paměť měla perfektní, a když k lahodnému vínku či ke skvělé krmi přidala i milý úsměv, hosté si ji zapamatovali a oblíbili. Byla spokojená, tahle práce jí sedla a schůzky s Františkem byly nádherné. A hlavně přestala být závislá na matce.

„Kběto, prosíb tě, debzala bys za bě ddeska bečer službu be Zlatéb kalíšku? Bdě je fakt blbě.“ Poprosila ji jednoho odpoledne spolubydlící. Květa kývla, sice tam nikdy nebyla, ale Zlatý kalíšek byl sesterským podnikem s U sedmi hroznů, a tak to nebyl problém. Navíc jí František zase odřekl večerní rande, prý musí narychlo dodělat jedno auto, důležitý zákazník na to pospíchá.

Květě se zatmělo před očima a málem jí vypadl tác s drahým archivním vínem. V intimně osvětleném maličkém odděleném boxu až v rohu místnosti zahlédla povědomou tvář. Milovanou tvář svého Františka, který se tam mucká s nějakou cizí prsatou blondýnou.

Hned druhý den všechno ukončila navzdory Františkovu ujišťování, že šlo jen o chvilkový úlet. Ačkoli se jí snažil tvrdit, jak ji miluje, bylo jí rázem jasné, proč na ni měl v poslední době tak málo času. Před očima se jí zjevil obraz milovaného tatínka, který se několikrát nechal uprosit Květinou matkou a každou další nevěru jí odpustil. Nakonec dostal infarkt a zemřel, a i když to možná nebyla pravda, Květa se nikdy nezbavila dojmu, že za jeho smrt mohly právě matčiny věčné avantýry.

Nabírala si tolik služeb, kolik unesla, kromě Sedmi hroznů chodila občas pracovat i do Zlatého kalíšku, ale Františka tam už nepotkala. Květin čas běžel v duchu smíření se životem, práce jí pomáhala zapomenout. A když měly obě dvě holky náhodou volný večer, zaběhly do úplně obyčejné hospody za rohem, aby si odpočinuly od vinárenského prostředí. A hlavně, aby spolu pořádně probraly život.

Květa nebyla zvyklá přijímat hovory z neznámých čísel, ale v tu chvíli dost pospíchala, a tak se zapomněla podívat. „Dobrý den, František Svoboda ze společnosti smutných mužů, měla byste chviličku času? Rád bych vám nabídl celý svůj život.“ Květa přerušila hovor a hlavou se jí rozvířilo tornádo otázek. I když mu doposud nedokázala odpustit, stále ho měla ráda. „Myslí to opravdu vážně nebo mu ta blondýna utekla a chce mě zpátky jen jako náhradu? Mám mu tu druhou šanci dát nebo nemám?“

Vzpomněla si na jejich první den, jak tehdy v Mobomaxo o pauze vyběhla ven a zavolala mu ze svého soukromého mobilu. Jenže teď už musí jít, u Sedmi hroznů za chvilku otvírají, tak si to aspoň nechá projít hlavou. Zavolá mu zítra nebo nezavolá?