Kufr přede dveřmi

Vždycky jsem si myslela, že sbalený kufr přede dveřmi se vyskytuje pouze v komediích, v nichž manžel podvede manželku a ona ho za to vyhodí z bytu. Netušila jsem, že se s něčím takovým můžu setkat ve skutečnosti.

Bylo mi pětačtyřicet, byla jsem rozvedená a dcera, kterou jsem si pořídila celkem brzo, už pár let nebydlela se mnou. Manželství jsem se snažila udržet, dokud holka nedospěje, ale pak už jsme šli od sebe a já měla konečně pokoj od toho věčného mužova samolibého ponižování a komandování. Našla jsem si malý pronájem, který mi stačil, a měla jsem klid.

„Domů už dalšího chlapa v žádném případě nechci, ale troše toho kamarádství s výhodou, jak se dnes s oblibou říká, bych se nebránila,“ pomyslela jsem si. Však taky proč ne, dvacítka už sice nejsem, dokonce ani třicítka, ale mít si s kým popovídat, vyrazit na výlet nebo za kulturou a pomilovat se, člověk potřebuje vždycky. A tak jsem poprosila Majku, aby mi dělala křoví, kdyby bylo potřeba a vyrazila jsem na lov. Teda do vinárny, kde hrála muzika a tancovalo se tam.

Já vím, já vím, sex na prvním randeti, to by asi bylo silný kafe i na Plzáka, dej mu pánbůh věčnou slávu, ale prostě se to stalo. Asi už jsem to fakt potřebovala a Vítek taky, a ty jeho charismatické podmanivé oči mě prostě dostaly.

Celé se to odehrálo asi takto: Vítek mě vyzval k pár tanečkům starosvětským „smím prosit?“ s úklonou a s rukou za zády. Byl tam sám, já ho pozvala k našemu stolu, pak jsem dala Majce nenápadný předem domluvený signál, ona se omluvila, že jí rozbolela hlava a jestli nám nebude vadit, když půjde domů. Mimochodem, vidíte, předstíraná bolest hlavy u nás holek není jen jednoúčelovým nástrojem. Ale to bych odbočila, tak zpátky k tématu.

Vítek navrhnul, že bychom se mohli jít projít, nakonec bylo pěkně, svítil měsíc, tak proč ne. A venku mi sice opatrně, tak nějak taktně a citlivě, ale naprosto jednoznačně dával najevo, o co mu jde. Nicméně přitahoval mě jak elektromagnet pod přepětím, tak jsem se to rozhodla rozčísnout hned zkraje: „Vítku, seš fajn chlap,“ odpověděla jsem slovně na jeho neverbální náznaky „a dovedla bych si i leccos představit, ale naleju ti čistého vína. Jsem rozvedená, chlapa doma jsem si užila už dost a nehodlám to zopakovat. Jestli máš chuť na pozdně večerní kafe, zvu tě, ale pak hezky pomažeš domů.“

Vítek možná nevěděl, co má od závěru toho večera čekat, ale určitě pochopil, co ode mě čekat nemá. Ale zachoval se férově, poté, co se krom kafe dočkal i mě samotné se vším všudy, nepokoušel se mě přemluvit, aby u mě mohl zůstat a někdy před půlnocí vyrazil domů s rozzářenýma očima. Já byla taky spokojená, ale došla mi jedna věc. Jak jsem se snažila celý večer držet opratě ve svých rukou a říkala Vítkovi, jak to se mnou je, co chci a nechci, aby bylo dál, tak jsem mu ani nedala příležitost povědět, jak je na tom on.

Následující tři týdny jsem se s Vítkem setkala několikrát a bylo mi s ním hrozně fajn. Teda nejen v posteli, abyste si nemysleli. Byl to inteligentní chlap, který se dokázal bavit o všem možném, vtip mu nescházel a navíc byl nesmírně pozorný a empatický. Stačilo, abych spíš omylem naťukla téma svého nepovedeného manželství, on se toho hned chytil a začal říkat věci, které se krásně poslouchaly. Že jsem udělala dobře, když jsem se konečně rozvedla, protože si musím vážit sama sebe a mít se ráda... a tak dál, nebudu vás tím nudit. Ale o sobě mluvil jen málo, a když už, tak o svých dvojčatech, která už taky vylétla z hnízda a trochu o své práci. Naposledy, to bylo v pátek, jsme se domluvili, že víkend si necháme každý pro sebe a on ke mně přijde v pondělí navečer.

***

„Proboha, Vítku, ty ještě dneska někam jedeš a bereš to přese mě? To jsme mohli počkat a sejít se, až se vrátíš, abychom měli víc klidu.“ Těmito udivenými slovy jsem Vítka uvítala, když jsem si všimla, že přišel s kufrem.

Jenomže ještě víc udivená, neřku-li šokovaná jsem byla po jeho odpovědi: „Víš, Lenko, ono je to trochu jinak. Manželka mi sbalila kufr a vyhodila mě, myslíš, že bych u tebe mohl přespat? Aspoň jednu noc, pak si něco najdu.“

„Ty jsi ženatý? Proč jsi mi to neřeknul? A jak tě mohla vyhodit z bytu? A jak si to celé dál představuješ, prosím tebe?“ Přiznám se, že ještě víc než překvapená, jsem byla naštvaná. Ani ne tak proto, že je ženatý, ale že to přede mnou zatajil, když já mu hned na začátku o sobě řekla všechno.

„Nó,“ protáhl Vítek s očima na mých domácích papučích, „Víš, já se ti to bál říct.“

„Jó, jó, chtěl sis užít a myslel sis, že kdybys mi to prozradil, tak bych ti nedala, že jo? A prosím tebe, pojď dovnitř, ať se tady nedohadujeme mezi dveřma,“ vtáhla jsem ho do předsíně.

Místo padnutí si do náručí a rychlého přesunu do postele jsem posadila Vítka na židli ke kuchyňskému stolu a oběma nám uvařila silný kafe. Z Vítka to začalo lézt jak z chlupatý deky a byl na něj zvláštní pohled, jak se se svým charizmatickým kukučem najednou zakoktává a neví si rady. Dozvěděla jsem se od něj, že ačkoli se svou manželkou už dávno nespí a že žijí tak nějak vedle sebe, tak ona na něj šíleně žárlí. Prý jí bylo divné, jak je poslední dobou pořád pryč, jak se chová jinak než normálně, tak na něj zatlačila a on nedokázal nic lepšího, než se přiznat.

A zase jsem si vzpomněla na toho slavného doktora: „Vítku, copak ty nevíš, co říkal Plzák? Zatloukat, zatloukat, zatloukat a pořád zatloukat, i kdyby tě přistihla při činu!“

„Ale vím... Vlastně nevím... To moje manželství je k ničemu, stejně bychom se asi rozvedli, tak jsem jí to řeknul, jen jsem netušil, že to půjde tak rychle a vyhodí mě.“

Napřed jsem to celé vzala jako podraz a dokonce se chystala Vítkovi říct, ať táhne k čertu, že už ho nechci nikdy vidět. Postupně jsem trochu vychladla a řekla mu, ať teda u mě přespí, ale jen jednu noc. Samozřejmě, že tentokrát se nic nekonalo, ráno jsem pospíchala do práce a vypakovala ho ven i s tím jeho kufrem. Rozloučili jsme se tak nějak do ztracena, ani jeden jsme nedokázali promluvit o tom, co bude dál, jestli teda vůbec něco, ale oběma nám bylo jasné, že tak, jak jsme to měli doteďka, to už nejspíš nepůjde.

Pak nic. Žádné kontakty, volání nebo esemeska, natož setkání. Jen moje myšlenky, otázky, jestli jsem jednala správně a neměla Vítkovi nabídnout, aby u mě zůstal. Hodnocení sama sebe, nás obou a hlavně stýskání. Znali jsme se sice kratičce, ale já si na něj stačila zvyknout, věděla jsem, že on na mě také, a teď najednou nic, jako když utne.

Inu vyměkla jsem, vydržela jsem to pár dní, a pak jsem mu zavolala: „Vítku, ty chlape mizerná, kde seš, jak bydlíš?“

„Na ubytovně, Lenko, nějak to tu dávám, ale strašně se mi stýská. Vím, že jsem to celé zvoral, moc se ti omlouvám.“

„Omlouváš? Na dálku? To není slušné a já to nepřijímám. Jestli to s tou omluvou myslíš vážně, tak mi to přijď říct přímo do očí. A nezapomeň si vzít ten svůj kufr, ať ti ho tam nikdo neukradne.“

Tohle se stalo před osmi léty, on přišel nejen s omluvou a kufrem, ale i s krásnou kytičkou. A já pak nějak zapomněla na to, že by měl zase odejít.