Kočičí útulky a jejich obyvatelé

„Proč bych měl za tu kočku něco platit, když si ji vezmu od vás z útulku? Přece jí chci poskytnout nový domov a starat se o ni.“

Kupodivu i s takovými názory se občas setkávají lidé z útulků, když někdo projeví zájem o jejich svěřence. Takový člověk se domnívá, že dostane svého nového miláčka zdarma a najednou je překvapený, když zjistí, že tomu tak není. Může ho napadnout i myšlenka „vždyť oni snad na těch zvířatech dokonce vydělávají.“

Pravdou však je, že útulky na symbolickém poplatku v řádu několika stokorun v žádném případě nevydělávají. Péče o kočku v útulku by se velice zjednodušeně dala vyjádřit schématem: Odchytit, vyléčit, umazlit, nezřídka naočkovat, případně vykastrovat, umístit. A po celou dobu krmit, krmit a krmit, o spotřebě steliva ani nemluvě.

Možná to na první pohled vypadá jednoduše, ale opak bývá pravdou. Mnohé kočky jsou při příchodu do útulku bohužel v dost zuboženém stavu, nemocné a někdy i zraněné. Je jim třeba poskytnout patřičnou veterinární péči, která je, jak jistě většina lidí potvrdí, dost nákladná. Tedy už jenom ten pouhý krok „vyléčit“ z našeho schématu dokáže snadno vyjít na několik tisíc korun.

Výjimečně se zvíře v útulku ohřeje jen pár dní, ale to jsou dost ojedinělé případy. Obvyklejší jsou měsíce, ba ani roky nejsou výjimkou. Některé kočky jsou prostě jen velmi obtížně umístitelné, ať už pro svou nešťastnou povahu, případně vzhled, a tak jsou odkázány na to, aby ve svém „dočasném“ bydlišti strávily zbytek života. Ať tak či tak, zvířata pobývají v prostorách, za něž je třeba platit nájem, pokud nejsou ve vlastnictví útulkáře. Ale i pokud jsou, zbývají nemalé náklady na energie. Nu a pak je tu samozřejmě to zmiňované krmení. Čím více koček, tím větší náklady na jejich jídlo, nezřídka se jedná o různá speciální krmiva pro takové kočky, které kvůli svému zdravotnímu stavu potřebují tu či onu dietu.

Na druhou stranu by se mohlo zdát, že jsou útulky hojně sponzorované. Sponzorované sice jsou, ale zdaleka ne tak hojně, aby to dokázalo pokrýt jejich náklady. My Češi jako jednotlivci rádi sponzorujeme, asi by se našel jen málokdo, kdo občas nepřispěje na bohulibé účely, mnozí dokonce přispívají pravidelně. Ale ruku na srdce, daleko víc se přispívá na potřebné lidi než na kočky, to je pochopitelné. Podobné je to i se sponzorujícími firmami, takže na kočičí útulky toho celkově moc nezbývá.

Měl jsem tu čest poznat osobně několik lidí, starajících se o kočky v útulku. Někteří z nich je mají ve svých vlastních obydlích, jiní v různých větších či menších depozitech, a je zajímavé je navštívit. Na rozdíl od umísťovacích výstav tam člověk může nahlédnout celému procesu péče o kočky jaksi pod pokličku a může si tam všimnout lecčeho. Třeba toho, že tahle práce se dá dělat jen s láskou a může se jí věnovat pouze ten, kdo má kočky opravdu rád. A kdo je ochotný obětovat mnoho svého vlastního času a finančních prostředků právě těmto zvířatům. Navíc musí být svým způsobem i dost otrlý, aby dokázal napravovat nejen to, co na odchycených kočkách napáchala matička příroda, ale mnohdy bohužel i někteří lidé.

Tihle lidičky z útulků jsou v jedné věci zvláštní, mají v sobě takový krásný pozitivní paradox. I když na svém počínání rozhodně nevydělají, jsou nesmírně bohatí. Mají totiž ve svých srdcích lásku ke kočkám. Mít tolik citu v srdci není vůbec málo bez ohledu na to, jestli jde o lásku ke zvířatům nebo k lidem.

Nicméně ani ti, kteří zajdou na umísťovací výstavu nebo do útulku, vyberou si tam nového souputníka životem a dají mu svůj domov, nejsou o nic chudší. Jejich srdce jsou též otevřená a připravená přijmout to chlupaté mňoukající stvoření bez ohledu na nějaký výdaj, který je s tím spojený. Mnozí z nich spíš přidají něco navíc, na péči o další čtyřnožce, kteří zatím neměli to štěstí a musejí ještě nějakých čas zůstat v útulcích.

Navštívit nějakou umísťovací výstavu lze i bez úmyslu adopce čtyřnožce, člověk, který má kočky rád, se tam prostě může jít jenom tak podívat. Může s sebou vzít nějaký drobný dárek navíc ať už pár korun nebo třeba konzervu krmení, nasaje specifickou atmosféru těchto akcí a třeba se i inspiruje. Dostane takový nápad, v mysli mu vzklíčí maličké semínko, že by třeba jednou on sám... Ani to nedomyslí, nápad raději okamžitě zavrhne, ale po čase zjistí, že se mu jaksi stále vrací zpět. Aniž si to stačil uvědomit, byl na té výstavě očarován tajemnou kočičí silou, a za pár týdnů či měsíců najednou zjistí, že už mu doma též kdosi přede a mňouká. A nebo taky štěká, v principu jde vlastně o totéž, protože vůbec nezáleží na tom, kdo zaplní tu volnou komůrku v našich srdcích.

Závěrem uvádím pár odkazů na chystané umísťovací výstavy:

19. března, Praha 6, Řepy

28. května, Praha 5, Stodůlky