Kočičí sen

Dvounohé těhulky to mají dobře zařízené. Ostatní jim často dávají přednost, slušní lidé jim různými způsoby pomáhají. Když dojde na samotný porod, postarají se o ně a o jejich maličké odborníci na slovo vzatí.

Včera před spaním mi probleskl hlavou obrázek těhotné kočky, kterou jsem nedávno potkal v daleké cizině. Zrovna tahle měla relativní štěstí, byla součástí jedné pizzerie v zemi, která je rodištěm tohoto pokrmu. Ne, že by byla přímo hubená a zanedbaná, nějaký ten kousek jídla dostala občas od návštěvníků a pravděpodobně též od personálu. Nicméně blahobytem rozhodně nepřekypovala a jakmile uviděla, jak někdo jí, dokázala se pořádně ozvat.

Poté jsem se propadl do spánku a zdálo se mi o naší Lindě. Tak jak byla zvyklá během svého života, sedla si mi k ruce a pustila se do škrábání jedné z kapitol svého kočičího povídání. Rád se s vámi teď o její řádky podělím

***

U nás koček je to mnohem složitější. Příroda je mocná a navzdory dnes již běžným kastracím se rodí mnoho koťat. Kočičí mámy se o ně na počátku jejich života snaží postarat a pokud samy příliš nestrádají, poskytnou jim tu správnou základní kočičí výchovu. Po pár měsících je však pošlou do světa a nechají žít jejich vlastními životy.

Pokud si takový mladý kočičí výrostek dostatečně rychle neochočí nějaký lidský personál a nepřivlastní jeho obydlí, je odkázán sám na sebe a hrozí mu nebezpečí divokého nebo polodivokého loveckého a žebravého života. Myší je málo a ne každý je od přírody zdatným lovcem, na každém rohu číhá predátor, zápas s potvorami, běhajícími po člověčích asfaltových pěšinách nelze bez úhony přežít.

Sama jsem měla obrovské štěstí, i když jsem si to zpočátku nemyslela. Byla jsem nechtěným kotětem a první období svého života jsem strávila v útulku. Bože, vlastně Superkočko, jak se mi tam nelíbilo a chtěla jsem odtamtud co nejdřív pryč. Mé přání se splnilo a já, ačkoli jsem vůbec neuměla lovit ani se pořádně prát, prožila jsem svůj život v blahobytu a bez jakýchkoli opravdových kočičích starostí.

Většinu svého života jsem prožila s černým kocourem Damilánem, dělili jsme se o příbytek našich dvounožců. I když jsme nemohli mít koťata, byli jsme svým způsobem kočičí manželé. Občas jsme se trochu poškorpili, ale rádi jsme společně lehávali na jednom dvounožci a když byl jeden z nás nemocný, druhý se o něj strachoval. A Damián přijal úkol mého ochránce, z maličké zahrádky zarputile vyháněl všechny cizí kočičí vetřelce, abych se jich nemusela bát.

Když Damián přeplul na pomyslný druhý břeh, dokázala jsem se vzkočit, jeho úlohu převzít a párkrát jsem takového nezvaného návštěvníka horem pádem vyprovodila sama. Teď však vidím, jaká to ode mě byla chyba. Nejprve jsem se měla přesvědčit, jestli ta cizí kočka nestrádá, netrpí hladem a pokud ano, klidně jsem jí mohla nabídnout trochu ze své misky, kterou jsem měla vždy plnou.

A tak vás prosím, milé kočičí dámy a kocouří pánové, ať už jste urozených plemen nebo úplně obyčejní jako já. Pokud žijete v přepychové péči svých dvounožců, zapřete občas své přirozené teritoriální pudy a nechte kousek ze svého oběda nebo večeře kočičímu hladovci, který se náhodou objeví na vaší zahrádce. Zejména, pokud se jedná o kotě nebo o nastávající maminku. Ona si poté na kratičkou chviličku odpočine na vašem výsostném území a než se vydá shánět další potravu, poděkuje vám pohledem svých očí.