Kočičí pohádka

Dneska jsem si nejen pro všechny kočkomilné čtenáře vymyslel pohádku. Avšak dřív, než vám ji tlamičkou hlavní aktérky povyprávím, se vás dovolím pozvat na další umísťovací výstavu útulkových koček.

Výstava se uskuteční příští neděli 20. září od 11 do 16 hodin ve starobylých prostorách bývalého kláštera Gabriel Loci na adrese Holečkova 10, Praha 5. Za sebe a za všechny zúčastněné čtyřnožce vás zvu k hojné účasti a nejlépe k adopci kočičky nebo kocourka, který vám bude dělat věrného a zábavného společníka po celý svůj život.

Hlavním pořadatelem výstavy je Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko, z.s., jehož předsedkyně paní Dana Javůrková je autorkou všech fotografií, použitých v tomto článku.

Útulky jsou pohříchu přeplněné, takže tentokrát bude výběr vskutku široký. Pro ukázku si nyní představme několik z nich.

Květnový kocourek Gary

Roztomilá květnová Gabi

Pětiměsíční Fred

Tony z letošního června

Čtyřměsíční Eliot

Červnový Bruno

Šestiletý Kato

Dvouletá Sazinka

Dva roky stará Simonka

***

Nu a teď už konečně slíbená pohádka. Je z dávné doby, když ještě kočky nebyly domácími mazlíčky tak, jak je tomu dnes. Na vsích se protloukaly od chalupy k chalupě ve snaze ukrást si nějaké zbytky k jídlu, jinak byly odkázané samy na sebe a na to, co si uloví. Jedině ty, které měly opravdu štěstí, se dočkaly jakési takési péče od člověka. A právě to byl případ mourovaté Mindy, která nám svůj příběh sama přemňouká.

„Mindo, ty nešťastnice, ty si snad nedáš pokoj,“ zalomila rukama stařičká paní Anežka, když viděla, co se mi zase stalo. Kdysi dávno jsem se k ní přitoulala jako vyhladovělé odrostlé kotě na pokraji svých sil a ona se mě ujala. Tedy ujala, spíš jsme spolu uzavřeli tichou dohodu, že já zbavím její chalupu drobných hlodavců, ona mi za to poskytne trochu skromného jídla a nechá mě přespávat ve dřevníku. Tam na mě nikdo nemohl a i v zimním období v něm bylo trochu teplo.

Obě jsme byly samy, na ni její rodina dávno zapomněla a já se s žádnou jinou kočkou kamarádit nepotřebovala. Zvykly jsme si na sebe a vytvořily si takový zvláštní vztah, podvědomě pomáhaly jedna druhé, když bylo potřeba. Pokud bylo Anežce smutno, dovolila mi na chvilku dovnitř do chalupy, vzala mě na klín, hladila a já ji zbavovala samoty hlubokým předením.

Nicméně teď se mi zase stalo to, co v životě už několikrát. Něco jsem měla tam uvnitř v sobě už od začátku špatně a pokaždé, když jsem byla březí, tak se mi pak narodila mrtvá koťata. Možná to tak bylo lepší, bůhví, jak by to s nimi dopadalo, ale to já nevěděla, zkoušela jsem to pořád znovu a nikdy se mi je nepodařilo donosit. Sice jsem nedovedla uvažovat tak jako lidé, ale můj mateřský kočičí instinkt stačil na to, abych byla podobně nešťastná, jako když se něco takového stane člověčí mamince.

Nu a teď k tomu došlo zase. Měla jsem už svůj věk, tušila, že je to možná naposled a tentokrát byl ten maličký tvor jenom jeden. Snažila jsem se ho oživit jazykem, postrkovala ke svým cecíkům, aby začal pít, jako zvíře jsem si nedokázala uvědomit, že nežije a že je moje snaha marná. Anežka to viděla, kotě odnesla pryč, vzala mě na klín, chtěla mě konejšit, ale nebylo to nic platné. Já se jí vysmekla, utekla a šla toho svého tvorečka zoufale hledat.

A pak se to najednou stalo. Hledala jsem celý den, byla jsem vyčerpaná, nalité cecíky mě bolely a ani jsem si nestačila uvědomit, že mě někdo volá. Byla to Anežka, vzala mě do rukou, odnesla do dřevníku na pelech a řekla: „Na, Mindo, tumáš, postarej se o něj.“

V mém pelíšku se něco hýbalo. Vonělo to sice trochu jinak než novorozené kotě, ale bylo to podobně maličké, slepé a kníkalo to hlady. Můj instinkt okamžitě přepnul, já to pečlivě umyla, přistrčila ke svému břichu, ono se to okamžitě uklidnilo a začalo krmit. Anežka říkala, že to je maličké štěně ze vsi, kterému umřela maminka při porodu, já jejím slovům sice nerozuměla, ale zato jsem jasně rozuměla pokynu moudré přírody: „musíš se ho ujmout!“

Ten maličký uzlíček rostl v mé péči jako z vody, tak tak jsem mu vystačila s mlékem. Když byl trochu větší, vzala jsem ho dozadu do zahrady, učila lovit myši a jiným kočičím dovednostem. Když dospěl do věku, ve kterém už normálně kočky svá koťata odhánějí, aby se naučila samostatnosti, u nás dvou se stalo něco jiného. Rex, jak ho Anežka pojmenovala, už sice ode mě přestal pít, ale já ho nezaháněla a ani on na mě neútočil, jako to někteří psi dělají. Sice se nikdy nenaučil mňoukat a lézt po stromech po kočičím, ale začal hlídat Anežčinu chalupu a z nás dvou se stali takoví zvláštní mezidruhoví přátelé. Pomalu neuděláme krok jeden bez druhého, často spáváme propletení, až nad námi Anežka se spokojeným úsměvem nevěřícně kroutí hlavou.

***

Kočičí pohádku jsem si vymyslel, to přiznávám. Nicméně výchova jednoho zvířete nějakým úplně jiným není v životě nic ojedinělého a začasto přeroste v přátelství na celý život.

Poznámka:

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.