Když z horka měkne mozek aneb trocha absurdního humoru nikomu neuškodí

Moderní technika nás provází na každém kroku a ať chceme nebo ne, často se stáváme jejími slouhy. A někdy dokonce i dobrovolně, představte si to.

Před několika léty jsem dostal nový mobil, který měl v sobě, světe, div se, zabudovaný takový malý buzerátor. Nebo lépe řečeno aplikaci, jíž činilo potěšení mě prohánět. Tedy abych to upřesnil, nenutila mě běhat za mladými holkami, ostatně na to už jsem přece jen poněkud obrostlý mechem. Neproháněla mě ani tak, abych chodil na nákup, to hravě zvládne má drahá manželka. Nutila mě, abych prostě chodil, zdolával dané penzum kilometrů, sunul se do kopců a do schodů za účelem spálení potřebného počtu kilokalorií. Za neplnění mě sice netrestala srdceryvnými výčitkami, avšak za plnění odměňovala stupňováním požadavků.

„Okamžitě odinstalovat!“ Napadlo mě tehdy jako první. Ale pak jsem si to rozmyslel, nějak se pohybovat přece potřebuju pořád, a když už nejsem zrovna sportovní typ, tak se to holt budu snažit ošulit chůzí. I přijal jsem onu moderně technickou výzvu, do práce to beru oklikou, než výtahem jdu radši po schodech, a tak podobně. Samozřejmě ne vždy a za všech okolností, nenechám se přece honit od nějaké hloupé chytré placaté mašinky. Třeba ty schody nahoru, s plným žaludkem jí na to kašlu, protože to není zdravé a ani o víkendech to nepřeháním. Kdo by taky nosil při pobíhání po domku a po zahradě mobil na šňůrce na krku, prosím vás?

Nicméně ono mi to krom běžného penza kilometru a kalorií dává i měsíční výzvy, představte si to. Třeba, že v srpnu mám v devíti dnech po sobě ujít jeden a půl násobek stanoveného limitu. Nu, a na to už ty víkendy potřebuju, protože pracovní týden zaplať pánbůh devět dní zatím nemá.

Takže minulou neděli, jak bylo zase to vedro, ně napadlo: „Manželku máš někde pryč, tak napřed konečně nalepíš ty odlupující se lišty nahoře v pokojích, o které ti říká už několik let.“ No, to jsme holt my chlapi, no. „A potom, později odpoledne, až nebude takový hic, se můžeš za odměnu projít, abys uspokojil choutky svého mobilu.

No jo, padla půl pátá, ale venku bylo pořád přes třicet. Takže co, mám to vzdát? Nikdy! Ne pro chytrou mašinku, ale z principu, protože staří šediví kocouři se prostě nevzdávají, klidně se můžete nějakého zeptat.

A tak jsem vyrazil, moc přírody tam bohužel nemáme, takže kus po silnici, z kopečka dolů do sousední vesnice k malému rybníčku. Chvilku jsem se kochal pohledem na vodu, a pak se rozhodl, že to trochu obejdu, přece nepůjdu domů sejnou cestou. No jo, auta po ní sice nejezdí, ale je rovná jako když střelíš, akorát proti sluníčku, dlouhá jak týden před výplatou a furt do kopce.

„Pořád je vedro, kašli na apku, tohle ti za to nestojí,“ zamudroval jsem. „Víš co, skoč si domů pro auto, mezitím si tady sedni na lavičku, trochu si odpočiň, a až přijedeš, tak se v klídku a v pohodě odvez. Nějaké trmácení do krpálu přece nemáš zapotřebí, no ne?“

Už, už jsem si sedal, že to teda protentokrát nechám plavat, když v tom můj zrak padl na malou tečíčku v dálce tam úplně nahoře a napadlo mě: „Než bych to celé absolvoval, tak bych tady na lavičce vyseděl čekáním důlek a ani bych se kvůli řízení nemohl zastavit támhle v té zahrádce v dálce na jedno orosené.“

Inu, pochlapil jsem se, že teda přece jen půjdu pěšky nebo spíš možná nesebral odvahu přestat být slouhou moderní techniky, a vyrazil jsem pěkně poslušně po svých. Ale jedno vám řeknu, přátelé, ta odměna s bílou sametovou pěnou na zahrádce byla strašně příjemně hořká a zasyčela v mých útrobách, jako kdybys v pekle chrstnul pohárek vody do pořádně rozhicované pece.

Takže jestli vám z letošního žhavého léta taky měkne mozek, tak nezoufejte a řešte to humorem. Klidně tím absurdním, ten přece nikomu neuškodí. A hlavně se nenechte komandovat přechytralou moderní technikou.