Když všechno uděláš, tak tě odměním v posteli

Původně jsem si myslela, že Robertova snaha zahrnovat partnerku hmotnými statky je výsledkem jeho minulého vztahu. Opustila ho líná zlatokopka, která to vyžadovala, a když už neměl z čeho brát, tak se na něj vykašlala.

Když jsme se seznámili, tak mi o ní hodně vyprávěl, to bylo samé: „Bertíku, potřebovala bych novou kabelku, jednu jsem si vyhlídla, je sice trochu dražší, ale mně se moc líbí, viď, že mi ji koupíš.“ Nebo: „Roberte, podívej na ty krásné luxusní šaty, skočíme pro ně spolu a já ti pak večer dovolím, aby sis mě z nich rozbalil.“

Jenomže kdyby šlo jen o ty hmotné statky: „Robi, jsem po celém týdnu strašně unavená, viď, že uklidíš celý byt, vyluxuješ a uvaříš nám něco dobrého k obědu. Když pak odpoledne ještě vyžehlíš, odměním tě v pelíšku.“

A tak Robert nakupoval, pracoval, všemožně se snažil, aby na něj byla milá, ale když mu začaly docházet peníze, tak už nemohl tolik utrácet. Sice se o to víc snažil ve všem ostatním, ale jí to nestačilo, ochladla, odtáhla se od něj, aby se nakonec odstěhovala. Prý už měla vyhlédnutou další oběť.

Mně Robert přitahoval jako správný chlap, vycítila jsem, že je spolehlivý, má charizma, začíná mu na mně záležet, a tak jsem se rozhodla, že bychom to mohli spolu zkusit a uvidíme, jak se to vyvine.

„Helčo, nevadí ti, že jsem ti přinesl jen takovou malou kytičku a že tě nevezmu do drahé restaurace? Já teď musím opravdu šetřit, než se zas trochu vzpamatuju.“ Překvapil mě otázkou na jednom rande. „Nebudeš se za mě stydět, když pojedeme starou škodovkou, chtěl jsem si koupit něco novějšího, ale prostě mi na to nezbylo?“ Zeptal se pro změnu, když jsme se chystali na výlet. Nevadilo mi jedno, druhé, ani třetí, malá kytička mě potěšila, večeři jsme si dali v obyčejné hospodě a na výletě nám bylo fajn. Tak krásně, že pak večer v přírodě při měsíčku, no, neodolali jsme a já pochopila, proč se Robert od tamté nechal tak vysávat. Já sice nejsem taková, abych sex podmiňovala penězi nebo úsluhami, ale to Robert nevěděl. Prostě si asi myslel, že to tak máme všechny.

Později jsem zaujala místo po Robertově bývalce v jeho bytě a myslela jsem si, že budeme fungovat jako rovnocenní partneři. Jenomže Roberta zjevně trápilo, že mě nemůže zahrnovat každodenními dárky, a tak si myslel, že mi to musí vynahrazovat jinak. Prakticky se nenechal odehnat od luxu, smetáku a vařečky, a když se mi to náhodou podařilo, tvářil se smutně, jako bych byla nějaká královna, která smí jen odpočívat a činčat se před zrcadlem. Teprve v tu chvíli jsem pochopila, že to není jen důsledek jeho rozchodu se zlatokopkou, ale že on prostě takový je.

Nemůžu říct, že by mi to bylo vyloženě nepříjemné, ale přišlo mi to trochu trapné. Jsem přece normální ženská, která se chce a potřebuje podílet podobnou měrou jako chlap a ne se jen nechat hýčkat jako panenka z cukru. Ne, že bych se kvůli tomu chtěla s Robertem rozejít, ale když po čase přišel s nápadem, že bychom si mohli pořídit dítě, tak jsem se to snažila odložit. Říkala jsem mu, abychom počkali, že se na to ještě necítím dost připravená, ale skutečný důvod byl jinde. Obávala jsem se, že pokud svou všeobjímající péči vztáhne i na malého nebo na malou, tak už to prostě neustojí. Zvlášť, když v celkem úspěšné snaze o normalizaci domácího rozpočtu změnil práci a vracel se mi domů hodně utahaný. Nelibě přitom nesl, že já, která přišla o dost dřív, mezitím obstarala domácnost. Tedy nelibě nesl, spíš si myslel, že jsem si měla natáhnout nohy na stůl a počkat, až to udělá on, abych se náhodou neudřela.

Počítám, že každá druhá ženská by něco takového brala všemi deseti, ale já taková nebyla. S postupujícím časem, ač jsem Roberta milovala, jsem začala pochybovat, jestli něco takového vůbec chci. Jenomže pak zasáhl osud a rázem bylo všechno jinak.

To klíště si Robert musel přinést z výletu, ve kterém jsme se jedné pozdně letní soboty vypravili na houby. Večer si ho při sprchování nevšiml, už ho měl přistáté na zádech, očkovaný proti klíšťovce nebyl a koupil ji v plné síle. Ze mě z opečovávané v té době už manželky se rázem stala zoufalá osoba, která napřed upřímně doufá, jestli mi to Robert ve špitále vůbec přežije, a posléze se stará o člověka, který se jen stěží pohybuje po bytě jako mátoha, skoro nemluví a prakticky pořád spí.

„Nechci vás strašit, ani ve vás vzbuzovat přehnané naděje paní Procházková, ale když na té informaci trváte, tak vám můžu říct, že šance na úplně odeznění následků je tak třicet procent,“ informoval mě doktor na jedné z následných kontrol. Já se toho chytla, věděla jsem, že mě čeká běh na dlouhou trať, doufala a ač nevěřící, modlila se k bohu, aby to vyšlo. A ono, díky, ty tam nahoře, pokud tam vůbec jsi, se tak skutečně stalo. Dnes necelé dva roky od toho zpropadeného kousnutí, je už můj Robert zase fit a při plné síle.

Řečeno s nadsázkou, vlastně jeden, doufám, že trvalý následek po té nemoci mu přece jen zůstal. Nevím, zda to bylo tím, že napřed zahrnoval péčí on mě, já mu to pak oplácela, ale faktem je, že mi jaksi znornálněl. Pozorný, milý, spolehlivý a žádoucí je vůči mně pořád, ale už mě nenutí, obrazně řečeno, ležet na gauči, nechat se ve všem obskakovat a nenosí mi denně a za každou cenu nějaké dárky. Fungujeme teď tak nějak fifty fifty jako normální manželé a začínám laškovat s myšlenkou, že s tím nápadem na pořízení dítěte bych tentokrát mohla přijít já.