Když se zákony postaví proti partnerským vztahům

Ne, nebojte se, nebude to o politice a o mnohdy nesmyslných zákonech od našich zákonodárců. Řeč bude o Murphyho zákonech a taky tak trochu o těch matematických.  

Matematické zákony, tedy v tomto případě zákony pravděpodobnosti jsou jednou dané a nemělo by je být možné porušit. A přesto, na příkladu mých známých manželů Marušky a Franty si ukážeme, jakým neblahým způsobem dokážou Murphyho zákony ovlivnit tu pravděpodobnost.

Jaké je riziko, že do vás na chodníku někdo vrazí a zničí vám věc, kterou nesete? Podle počtu pravděpodobnosti to záleží na hustotě chodců, rychlosti a koordinovanosti jejich chůze. Podle Murphyho zákona riziko stoupá geometrickou řadou v závislosti na tom, jak moc danou věc zrovna potřebujete.

Maruška s Frantou se ráno pohádali. Nic rozvodového, prostě normální spor dvou spěchajících lidí, kterým se porouchal budík, poněkud zaspali a poté potřebovali ve stejný okamžik koupelnu. Spor, vyšperkovaný jedním nepoužitím záchodové štětky (Franta) a jedněmi zapomenutými blond vlasy v odtoku sprchového koutu (Maruška). Krátká hádka „ty jsi takovej,“ ty „jsi onaká,“ prásknutí dveřmi a úprk každý na jinou tramvaj. Spor, jakému se občas nevyhne asi nikdo z nás, kdo žije partnerským životem.

Nicméně Maruška a Franta jsou letitý a životem protřelý pár, a tak se to během dne oběma rozleželo. Došlo jim, že to byla blbost a oba se nezávisle na sobě rozhodli, že si toho druhého nějak usmíří. Leč aby to neměli tak nudné, připletla se jim do cesty hned trojice Murphyho zákonů.

Franta ví, že na Marušku platí růže. Čím krásnější, větší a tím potažmo i dražší, tím líp. Cestou domů někde na Andělu jednu zakoupil a hrdě se s ní vydal domů. Pyšně a zamyšleně, těšil se, že odměnou za své růžové usmiřování se od Marušky dočká jejího usmiřování, které on má hrozně rád.

Pravděpodobnost, že se jeden osamělý chodec srazí s druhým osamělým chodcem na liduprázdné ulici naproti svému domovu je mizivá. Nicméně Murphyho zákon zapůsobil spolehlivě a natěšený Franta svou krásnou růži přerazil o kufr zamyšleného pocestného. Nějakého chlapíka, který pospíchal v opačném směru a nekoukal na cestu, neb zuřivě hledal v mobilu, kdeže se to má vlastně ubytovat. A jelikož už tak měl Franta zpoždění a v okolí se žádné další květinářství nevyskytuje, dorazil domů místo s růží jen se zlomeným koštětem a se schlíplým výrazem ve tváři.

Nedočkal se však Maruščina posměchu, ba ani zklamaného pohledu. Doma ho manželka uvítala s poněkud vyděšenou grimasou a s rukou omluvně umístěnou před ústy: „Franto, já jsem ti chtěla udělat radost, ale...“

„Maruško, já tě chtěl potěšit, jenomže...“

Jaká je pravděpodobnost, že si zkušená hospodyně zapomene v lednici v práci krkovici, kterou zakoupila o polední pauze, aby z ní k večeři usmažila řízky? Celkem malá, i když nikoli nulová. A právě tato nenulovost vinou dalšího Murphy zákona stoupla a změnila se v jistotu v situaci, když si chtěla Maruška touto vynikající krmí usmířit Frantu za to nepovedené ráno. Nu, a aby to celé mělo ten správný říz, tak to zjistila až ve chvíli, když už měla připravenou mouku, vajíčko a strouhanku na trojobal a Franta zrovna zarachotil klíčem v zámku.

Scénka pak pokračovala zvláštním tanečkem, v němž Franta postupoval zvolna z předsíně do kuchyně a přitom zoufale šermoval zlomenou růží ze strany na stranu. Maruška před ním couvala, krčila přitom rameny, v kuchyni pak ukázala rukou na připravenou pánev a misky s trojobalem, a položila Frantovi řečnickou otázku:

„Víš, kde jsou řízky?“

Franta se vzmohl jen na nechápavý tázavý pohled.

„Mám je v lednici v práci... No, ale ukaž, cos mi to vlastně chtěl přinést.“

Nu a pak už následovalo nevyhnutelné, ti dva se usmířili obejmutím a rozesmáli se na celé kolo. Z růže byl odstřižen neporušený květ s asi třícentimetrovým zbytkem stonku a umístěn do maličké sklenky na panáka becherovky. Místo krkovice byl k večeři usmažen eidam.

A kdeže je ten třetí Murphy zákon? Ne, nezapomněl jsem na něj, bylo to takhle:

Od dob, kdy začal být muž mužem a žena jeho partnerkou, používají usmiřující se páry jednu kouzelnou metodu. I Maruška s Frantou se toho večera rozhodli pomocí této metody učinit definitivní konec svým ranním svárům. Vonná svíčka byla už zapálená, lahev lahodného vína otevřená a oni si zrovna chystali přiťuknout plnými sklenkami na krásný večer.

Jaká je pravděpodobnost, že vás v předehře příjemných večerních chvil ve dvou někdo vyruší? Zvyšuje ji Murphyho zákon v případě, že se má jednat o chvíle intimní?

Cinknutí jejich pohárů mělo podivný zvukový doprovod, vtíravou ozvěnu v podobě řinčení zvonku a neodbytného bušení na dveře od bytu.

„Ahóóój, vy dva, jste doma, no to jsem rááád!“ Za dveřmi stál starý, dávno již ovdovělý pán. Jejich soused s výjimečnou výřečností, bezmála jako postřižinský Pepin. „Můůůžu dovnitř?“ Hrnul se do dveří. „Tady máááte ten objednanýýý lux, dopoledne ho pro vááás u mě nechal kurýýýr.“

Maruška s Frantou jsou vlídní lidé a neměli to srdce osamoceného Pepina po donášce vysavače obratem poslat domů. Jejich sen o usmiřovacím večeru, stráveném u vínka v příjemném hovoru v tichém koutu obývacího pokoje, osvětleném vonnou svíčkou, se v mžiku rozplynul. Místo toho přinesl Franta třetí sklenku, Pepinovi přisunul ke stolku pohodlné křeslo a společně s Maruškou si až do jedenácti hodin užíval jeho hlasitééé sebechvalnééé verbální vystoupení.

Možná si teď myslíte, že jsem úplně zapomněl na dočista jiný a snad ještě klasičtější způsob partnerského usmiřování. Ne, nezapomněl jsem na něj, ani ho úmyslně nevynechal. Jenomže po Pepinově odchodu byli už Maruška s Frantou natolik vyřízení, že se před okamžitým propadnutím do hlubokého spánku zmohli na jediné. Stihli si akorát nařídit mobily jako náhradní budíky, aby si druhý den nezopakovali hádavé ráno v režii sice nepolitických, ale matematiku nekompromisně popírajících Murphyho zákonů.