Když se cesta změní v cíl

Seznamování se ženami byl pro mě vždycky problém. Záviděl jsem svým spolužákům a později kolegům či kamarádům, že jim většinou stačilo jen pár šikovně volených slov a jejich nový vztah se hned začal slibně rozvíjet.

Blížila se mi třicítka, zkušeností jsem měl jen pár z veskrze neúspěšných pokusů, ale rozhodl jsem se, že s tím musím konečně něco udělat. Chtěl jsem si najít stálou partnerku, abych s ní mohl založit rodinu. Vědom si svého seznamovacího hendikepu, jsem nedokázal vymyslet nic lepšího, než si podat inzerát do rubriky vážných seznámení.

Přišlo mi žinantní rozvíjet byť jen korespondenci s více ženami najednou, a tak jsem si po pár mailech vybral Moniku. Příjemnou, aktivní a dle svých slov nejen citově vyprahlou pohlednou osmadvacetiletou hnědovlásku, bydlící ve městě, které je pár desítek kilometrů vzdálené od našeho. Napsala mi o sobě, že je nějaký čas po rozvodu z bezdětného manželství a hledá někoho, kdo by jí vynahradil vše, čeho se jí od muže nedostávalo. Její slova, ať už psaná nebo později vyslovovaná do telefonu a okořeněná jemnými náznaky smyslnosti ve mně zažehla touhu po bližším seznámení.

„Jirko, viď, že mi promineš drobnou lež,“ uvítala mě Monika na nádraží a mé odpuštění si pojistila pohledem doširoka otevřených očí, z nichž vyzařoval mnohoznačný příslib. „Trochu jsem předběhla čas a rozvedená ještě tak docela nejsem, víš přece, jak se tyhle věci táhnou. Ale v tom bytečku, o kterém jsem ti psala, bydlím opravdu sama, a abys mi tu lež odpustil, zvu tě k sobě na vínko.“

Po prvních několika setkáních jsem se do Moniky zamiloval, a to tak, že úplně a beznadějně. Kombinace její vášně a vychvalování, jaký je pro ni balzám být se mnou, mě dočista zaslepila. Vůbec jsem si neuvědomil, že se vše odehrává v mé finanční režii a že vlastně jen já jezdím za ní, zatímco ona za mnou nikdy. Jezdíval jsem vždy vlakem, courákem, který vzdálenost mezi našimi městy zvládl za necelou hodinku.

***

„Jirko, promiň, nezlob se, tentokrát za mnou nejezdi. V práci máme závěrku, v patek skončím hodně pozdě a hned v sobotu ráno musím za maminkou.“ Neuplynuly ani čtyři měsíce a Monika se mi najednou začala vymlouvat, že se se mnou z nejrůznějších důvodů nemůže sejít. Zpočátku jsem to bral jako samozřejmost, ale když se tyhle případy množily, začalo mi to být divné a vzbudilo to ve mně zmatek a rozčarování. Navíc, když už se nám nakrásně podařilo sejít, tak Monika už nebyla vůči mně zdaleka tak milá a žádoucí jako na začátku. „Jirko, díky za pozvání na večeři, bylo to výborné, ale teď jeď radši domů. Není mi dobře a byla bych na tebe protivná.“

Dalšího sobotního dopoledne jsem se vypravil na cestu za Monikou s rozporuplnými pocity. Sice mi do telefonu slibovala, jaké bude vše tentokrát úžasné, jak se na mě těší a všechno mi vynahradí, ale já jí už moc nevěřil. V poloprázdném vlaku jsem se usadil u okýnka šikmo naproti jakési plnoštíhlé blondýnce s objemnou taškou a dumal, jestli se na Moniku vůbec těším. Snad proto mě ani moc nepřekvapila esemeska, v níž doslova stálo: „Jirko, nejezdi, dala jsem se zpátky dohromady s manželem. Nenašla jsem odvahu říct ti to do očí, tak mi to odpust a už mě nekontaktuj, M.“ Sice jsem jí zkoušel obratem zavolat zpátky, ale nešlo to, zřejmě si mě okamžitě zablokovala.

Tak, a co teď? Srdce mi sice spadlo až někam do kalhot, ale spíš než nešťastný jsem byl naštvaný. Začal jsem Moniku podezírat, že si se mnou celou dobu jen hrála, než jsem ji omrzel. Takže v nejbližší stanici vystoupím, jestli tam bude nějaká rstaurace, dám si dobrý oběd pro zlepšení nálady, a pak pojedu nejbližším vlakem domů.

No jo, ono se řekne „vystoupím,“ ale to by ten courák nesměl cuknout někde uprostřed polí a definitivně se zastavit. Prý porucha na trati a bude nejmíň hodinu trvat, než pojedeme dál, informoval nás po chvilce čekání průvodčí.

***

Stalo se vám někdy, že jste se v tíživé situaci začali svěřovat někomu neznámému a on vám oplatil stejnou mincí?

Můj zřejmě poněkud zoufalý pohled se krátce střetl s účastným pohledem plnoštíhlé blondýnky, sedící šikmo naproti mně. Stačilo pár povzbudivých slov z její strany, a já, ač běžně nesmělý introvert, jsem jí rázem všechno vyklopil. Včetně toho, že si na nejbližší zastávce dám oběd, a pak hned pojedu zpátky domů.

„Já v té vesnici bydlím, a jestli vám nebude vadit společnost jedné tělesně postižené ženské, ráda si ho dám s vámi. Ale fifty fifty, tak jako ta vaše Monika vás za sebe platit nenechám. Doma stejně nic moc nemám, vracím se z nemocnice, kde jsem zas strávila několik dní s tím svým nemožným kolenem.“ Dostalo se mi odpovědi od blondýnky, která se představila jako Tereza.

Pak už to šlo ráz na ráz. Vlak se konečně rozjel, my skočili do příjemné nádražní restauračky a ze mě tak nějak automaticky vypadlo: „Paní Terezo, nebude vám vadit, když vám s tou taškou pomůžu domů?“ Ne, že bych chtěl vytloukat jednu nepovedenou známost vzápětí druhou, ale všiml jsem si, jak Tereza ztěžka chodí, tak jsem jí tu pomoc nabídnout prostě musel.

S povděkem kývla, pozvala mě k sobě na kafe, a i když se nic dalšího pochopitelně nekonalo, spravila mi náladu natolik, že jsem přestal litovat nevydařeného dne. Vlastně konalo se, Tereza se mi u kafe svěřila, že to koleno má poničené po autonehodě, a když to zjistil její expřítel, rozešel se s ní se slovy, že přece nebude dál chodit s mrzákem.

***

Vše další, po čem jsem tak dlouho toužil, se začalo naplňovat později a postupně. Teď už má moje manželka koleno zdárně odoperované, běhá zas jako laňka a my se rozhodli, že je nejvyšší čas vysadit antikoncepci a začít pracovat na potomkovi.

Chcete se na závěr zasmát? Včera večer mě Terka žertovně cvrnkla do nosu a strčila mi před oči inzerát, který na ni náhodou vykouknul na obrazovce počítače: „Devětadvacetiletá příjemná aktivní a nejen citově vyprahlá nedávno rozvedená Monika ze středočeského kraje hledá charismatického muže, který by jí vynahradil vše, čeho se jí od manžela nedostávalo.“ Hádejte, kdopak se mnohoslibně usmíval z přiložené fotky.

Monika si tedy pohrává s chlapy dál, z pasivního odpovídání povýšila na aktivní inzerci, ale já byl nakonec rád, že jsem ji tehdy poznal. Bez toho by se totiž má poslední cesta za ní nezměnila v cíl a já bych se nejspíš nikdy nesetkal s Terezou.