Když padla facka

S Lubošem jsem se nikdy moc nekamarádil. Byl podle mýho moc měkkej a stejně by o ňáký kamaračofty se mnou nejspíš ani nestál. Nakonec to celý dopadlo tak, že jsem mu vrazil facku.  

Když se na to tak koukám zpátky, musím přiznat, že jsem Lubošovi tak trochu záviděl. Samozřejmě jsem mu to otevřeně nikdy neřeknul, ale nemohl jsem si nevšimnout, jak na něj letěj ženský. Nebo spíš, jak on to s nima pokaždý dokáže skoulet. Ženatej nebyl, ale pořád nějakou měl, dokonce myslím, že často i víc než jednu najedou. Ne teda, že by s nima chrápal dohromady ve švédský trojce, spíš se snažil, aby se o sobě navzájem nedozvěděly. Netuším, jak to dělal, ale dycky mu to vycházelo. Ne, že by se s tím před náma v práci chlubil, poznali jsme to podle toho, jak s nima telefonoval. Teda kolegyně Jaruška to poznala, a když u toho Luboš nebyl, tak nám o tom vykládala: „Já sice neposlouchám Lubošovy hovory naschvál, ale věřte mi, kluci, že on má těch ženskejch víc. A jak s nima dokáže pěkně mluvit, no jestli je na ně takovej i ve skutečnosti, tak teda potěš pánbůh, ještěže nejsem jeho věková kategorie.“ Jaruška se tvářila, že z toho má srandu, ale bylo na ní vidět, jak těm Lubošovejm ženskejm tu jeho přízeň svým způsobem závidí.

A to bylo právě to, co mě na Lubošovi štvalo nejvíc. Ženská přece patří do kuchyně a do postele, ne aby na ni chlap dělal nějaký ťuťuťu, ňuňuňu a bral si servítky, no ne? Našim to takhle fungovalo, já nikdy nepřemejšlel, že by to mohlo bejt jináč a nepochopil jsem, proč máma od táty utekla, jakmile jsem byl dospělej a vypadnul z baráku. Peněz jí přece vždycky dával na domácnost dost, tak co by chtěla víc, že jo?

No nic, dál. Když jsem teda vypadnul z baráku a začal vydělávat, dal jsem se dohromady s Mařkou. Ale nejsem jako Luboš, kterej to střídá jak fusekle, já mám svou Mařku rád. Pěkně jsem ji požádal o ruku tak, jak to má bejt, udělal jsem jí dítě a o svou rodinu se dokážu postarat. Dokonce nejsem ani jako táta, ten když se mu něco nelíbilo, tak mámě jednu vrazil, aby byl klid, ale já tohle nedělám. Samozřejmě, že nadávám, když mi třeba Mařka neuvaří to, co mám rád nebo že si ji trošku přidržím, když se se mnou nechce vyspat, ale to je přirozený, ženská přece může vždycky. Tak to má bejt, chlap má mít jednu ženskou, bejt na ni takovej, aby to doma fungovalo a ne si jich několik najednou rozmazlovat ňákejma zbytečnejma něžnostma, kytičkama, dárečkama a sladkejma slovama.

Ale teď už k tý facce, kterou jsem vrazil Lubošovi. Ten mizera mě fakt fest naštval, on se mi vychrápal s mojí Mařkou, no dovedete si to představit? Nevím, jestli se poznali až na tom firemním večírku, když mě uprosila, abych ji tam po létech taky jednou vzal nebo jestli na sebe narazili někde už dřív, ale na tom nezáleží. Zkrátka najednou bylo na Lubošovi poznat, že má zas nějakej novej objev, teda mě by to ani netrklo, ale všimla si toho Jaruška a nenechala si to pro sebe. Mně by to bylo samozřejmě úplně volný, ale když si mě Jaruška vzala stranou a řekla mi, že má podezření, že to Luboš táhne s mojí Mařkou, a abych si ohlídal hodinovej hotel u nádraží, tak jsem zpozorněl. Pak mi nahrála náhoda, Luboše si zavolal šéf, on k němu odběhnul, nechal na stole mobil a já ho jen tak zkusmo projel. Našel jsem tam esemesku od nějaký Světlušky a stálo v ní, jak se na něj těší, až ji sevře do svýho něžnýho náručí a bude se s ní zase milovat na jejich tajným místečku. A že se nemůže dočkat, až se tam sejdou pozejtří v devět hodin dopoledne.

Nenápadně jsem zapátral a zjistil, že ten den má Luboš odpolední, a tudíž přijde až v poledne. Doma mě normálně nezajímá, jestli jde Mařka s malým na nějakou doktorskou kontrolu nebo se sebou a malýho jí hlídaj její rodiče, ale tentokrát jsem se jí zeptal. Naštěstí ji mám dobře vychovanou, takže si netroufla pátrat, proč mě to zajímá a vysypala ze sebe, že druhej den jde s klukem odpoledne na nějaký očkování a ten další den dopoledne musí za ženským doktorem. S tím klukem možná nelhala, ale já jí dám ženskýho doktora, vždyť ten čas přesně seděl. Nejsem tak blbej, abych jí rovnou prozradil, že něco vím, stejně by se mi snažila všechno zatlouct, rozhodnul jsem se, že si tam na ně pěkně počkám před domem a vlítnu na ně, než půjdou dovnitř. Do hodinovýho hotelu se chodí šukat, to je přece jasný, tak to nebudou mít jak zapřít. Nikomu jsem nic neřeknul a vzal si na to volno.

Schoval jsem se pár minut před devátou ve výklenku dveří toho hodinovýho hotelu a než jsem se rozkoukal, uviděl jsem je, jak přicházej. Když došli ke mně, vokázal jsem se jim, křiknul na Mařku: „Táhni domů, ty děvko smradlavá, tohle si s tebou vyřídím,“ rozpřáhnul jsem se a Lubošovi jsem vrazil takovou facku, že se celej pootočil. Zařval jsem něco jako, že ho zabiju a rozpřahoval se ke druhý ráně, ale on byl rychlejší. Otočil se zpátky a překvapivou silou mě rychle chytnul za obě ruce pod loktama, že jsem mu tu druhou pecku nedokázal dát. Tak jsem ho chtěl kopnout plnou silou kolenem mezi nohy, ale on to nějak vytušil a tu nohu mě pevně přišlápnul na zemi, takže to taky nešlo. Luboš se rychle ohlídnul po Mařce, řeknul jen: „Mařenko, jdi domů a ničeho se neboj, však já ho zkrotím,“ což mě naprdlo ještě víc, ale on na mě začal s něčím, co jsem fakt nečekal.

Pořád mě držel za ty předloktí, třepal mi s pažema a začal se ptát: „Ty vole blbej, máš ty vůbec tu svou ženskou rád? Napadlo tě někdy se jí zeptat, po čem ona sama touží? Co by ji potěšilo a udělalo radost? Přinesl jsi jí vůbec někdy kytičku? Pohladil jsi ji někdy po tváři nebo dal jen tak pusu pro radost? Řekl jsi jí někdy, jak jí to sluší a udělal něco, abys jí dal najevo, jak ti na ní záleží? Na ní samotný a na tom, aby měla radost a pocit, že je s tebou šťastná?“

Takovýhle pitomý otázky mi tam Luboš před dveřma toho hodinovýho hotelu dával, při každý větě mi těma pažema znovu zatřepal a dokázal mě tím tak zblbnout, že jsem se zapomněl prát. Mařka na nás chvíli koukala, jen valila oči, Luboš jí znovu řeknul, aby šla v klidu domů a ona zmizela. Ještě jsem za ní chtěl houknout, ať se moc neraduje, že jí to pěkně spočítám, ale byl jsem tak překvapenej a vyvedenej z míry, že jsem to neudělal.

Jak se mě Luboš pořád ptal, tak jsem si říkal, co má takovej děvkař co poučovat slušnýho ženatýho mužskýho a zase jsem si vzpomněl, že jsem mu chtěl dát další ránu. Jenomže on mi ty paže sevřel ještě větší silou a řeknul: „Pepo, já vím, že jsi jinak dobrej chlap, ale jestli ti tyhle věci nic neříkaj, tak ti ta tvoje skvělá ženská dřív nebo pozdějc uteče. A to si piš, že to nebude se mnou, protože já si tuhle nejlepší ženskou pod sluncem nezasloužím. Uteče ti s někým, od koho se ti už nikdy nevrátí...“ Luboš to řekl docela smutně, pak mě najednou pustil a dodal: „A jestli chceš, tak teď mi klidně dej přes držku.“

„Pocit, že je s tebou šťastná.“ „Uteče ti a už se nevrátí.“ „Nejlepší ženská pod sluncem.“ „Něco, co by jí udělalo radost.“ Tyhle útržky Lubošovejch vět se mi najednou honily hlavou, vzpomněl jsem si, jakej byl táta na mámu, jak ona od něj odešla, najednou mě přešel vztek a už jsem se vůbec nechtěl prát. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by mě mohla Mařka opustit, vždycky jsem to svoje chování vůči ní považoval za normální, a teď jsem najednou dostal strach, že sebere malýho, odejde a já zůstanu sám. Stál jsem tam před Lubošem jako schlíplej krocan, myšlenky se mi honily v hlavě a spíš tak bezděčně jsem se polohlasně sám sebe zeptal: „No jo, ale co mám dělat?“

Luboš si asi myslel, že se ptám jeho a zareagoval: „Buď na ni hodnej, Pepo, chovej se k ní tak, aby na tobě měla co obdivovat a mohla bejt na tebe hrdá. A jedno mi věř, jestli to dokážeš, tak už ti nikdy do zelí nepolezu.“

***

Teďka už je to dávno, ale nikdy nezapomenu na ten den, jak jsem vyplenil svoje konto za kytku pro Mařku, jak jsem se bál domů, jestli ji tam ještě najdu, pak se jí snažil za všechno omluvit a hrozně se před ní styděl. Konečně jsem pochopil mámin někdejší odchod a jsem hrozně vděčnej svojí Mařce, že neudělala něco podobnýho. Musela se mnou mít obrovskou trpělivost, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem se naučil jinak žít, nebejt sobeckej a vnímat všechna její přání a potřeby. Ale nakonec se mi to povedlo a Mařka mi říká, jak si váží, že jsem to dokázal.

Jediný, co se mi dost blbě přijímá, je myšlenka, že bych měl vlastně bejt Lubošovi vděčnej, protože bůh ví, jak by to jinak se mnou a s Mařkou dopadlo. Ale tohle řešit nemusím, protože už dávno bydlíme s Mařkou a se synem v úplně jiným městě a toho parchanta, kterej mi tehdá chrápal s manželkou, naštěstí nevídám.