Když na pivo, tak do Plzně

„Ve čtvrtek pojedu do Plzně fotit světelný festival a budu tam až do neděle, nevadí ti to? A nechtěl bys o víkendu přijet za mnou, skočili bychom na pivo?“ Zeptala se mě manželka někdy na začátku minulého týdne.

Dělá bezva fotky, nesmírně ji to baví, pivečko máme rádi oba, a tak nebylo co řešit. Ve čtvrtek Soňa odjela, já předal klíče od domu ochotné sousedce, aby nám o víkendu pečovala o kočky, v pátek šel ještě do práce a odpoledne vyrazil „na Plzeň, Vávro, na Plzeň,“ jak praví klasik. Jenomže klasik jel autobusem, já vlakem a za tímto účelem jsem si předem zakoupil jízdenku s místenkou.

„Proboha, oni sem ten vagón snad ani nezařadili,“ podivil jsem se na peróně pražského Hlavního nádraží, když jsem vůz číslo 762 nedokázal najít. Nebyla to tak docela pravda, zařadili ho, ale nestačili označit, neb na poslední chvíli prý vyměnili nový za nějaký hodně starý. Tedy za letitou vykopávku s měkkými vyrudlými plyšovými sedadly, který dřív jezdil jako první třída a před nějž by se slušelo zapřáhnout parní lokomotivu.

Cestovalo se v něm fajn, tedy pokud člověk nebyl moc náročný a pokud mu nevadilo, že přistoupivší paní usadila na sedadlo vedle něj psa, podloženého ručníkem. Mně to tedy rozhodně nevadilo, pes byl kámoš a jeho společnost mi byla každopádně milejší, než společnost dvou neplnoletých dívek, které paní se psem vyhodily, neb měly na jejich sedadla místenky. Samozřejmě, to je v pořádku a dívenky na to měly plné právo, mým uším spíš tak úplně nelahodilo jejich výrazivo, které by si nezadalo s mluvou prvorepublikových dlaždičů. Nicméně cesta rychle uběhla a na plzeňském nádraží mě už uvítala má milá zákonná slovy, že do hotelu to máme tři minuty pešky.

Inu hotel, tady to trochu zkrátím a nebudu ho jmenovat, aby to někdo nepojal jako reklamu. Tedy pokud by bylo na co. Příjemný a pohodlný dvojpokoj plus milé a usměvavé recepční. A to bylo asi tak všechno na chválení, jinak za tu cenu dost slabota. Snídaně žádná sláva, teplý pult vystydlý, a pokojské? Pokud nevědí, že odloží-li host v koupelně ručník na zem, nepřeje si ho pověsit zpátky na držák, ale chce ho vyměnit, tak to asi svědčí o čemsi nedobrém. Nicméně budiž, v tomhle zas tak nároční nejsme.

Poté, co se mi má drahá pochlubila se svými fotografickými úlovky, jsme vyrazili do pivovarské hospody, tedy přímo ke zdroji piva, o němž tvrdím, že je nejlepší na světě. A tady už fakt jmenovat nemůžu, neb budu pět chválu samou. Není divu, že hospoda byla narvaná, bez rezervace by si člověk neškrtnul, leda by postával venku na dešti. Pivečko nejen nejlepší, ale navíc nefiltrované a suprový pivovarský guláš, vše za cenu, za jakou byste to v metropoli pořídili jen stěží.

K tomu drobná zajímavost. „Tohle jsou šnyty nebo podměráky?“ Okomentoval mi kdosi následující fotku, když jsem ji šoupnul na FB.

JP

Ale já se tak snadno nedal, dělal ze sebe chytrýho a odpověděl slovy, která jsem za ta léta pochytil od zkušených výčepáků: „Říká se tomu hladinka a čepuje se to na jeden zátah pod úhlem pětačtyřiceti stupňů. Celého půl litru to není a některé hospody otevřeně uvádějí, že jde o 0,45l. Jó, milej pane,“ dodávali ti mistři za pípou: „když vám to pivo někdo blbě načepuje, můžete ho rovnou vylejt.“ Takže tolik na vysvětlenou, kdybyste se někde chtěli zlobit, že vás v té či té restauraci natáhli na míře.

A když už jsme u těch výčepáků, servírek, kuchařů a číšníků, řeknu vám, že tihle se měli fakt co otáčet, leckteří jejich takzvaní kolegové třeba i z metropole by na jejich místě ohrnuli nos. A asi i zdrhli někam, kde se tolik nemaká na place nebo v kuchyni.

Nicméně Plzeň není jen pivo, a tak jsme v sobotu chtěli zajít do ZOO. „Ty, Soni, je zima, poprchává, zvířena bude zalezlá, nechceš jít někam jinam?“ Zakličkoval jsem při představě, jak budu jen tak v lehké jarní bundičce venku před klecemi mrznout.

„Tak pojď do Techmánie,“ prokoukla mě ta vzácná žena a navrhla alternativní řešení. Jó, Techmánie, to je vám fakt sranda. Celkem velká hala, kde je krom pokladen a bistra spousta míst, na nichž si na vlastní oči a ruce můžete vyzkoušet přírodopis či fyziku základní školy, občas i tu středoškolskou. Vše sice podané naučně, ale s humorem. U koloběhu vody v přírodě se při troše snahy pěkně zlijete, při přeměně pohybové energie na elektrickou si ve snaze rozsvítit žárovky co nejvíc namůžete biceps, abyste se pak u kladky vlastní silou vytáhli skoro až ke stropu a spustili zase dolů. Zkrátka pro děti ráj, pro nás dospěláky příjemné zpestření.

V sobotu večer opět pivečko, jen v jiné hospodě, úroveň zase plzeňsky vynikající, akorát místo pivovarského guláše dostaly přednost maličké řízečky s kremžskou hořčicí a čerstvým voňavým chlebem.

Jestliže jsem si v pátek odpoledne připadal ve vlaku jako v minulém století, při nedělním návratu domů už to byla současnost. Moderní pohodlný vagón s takovými těmi vychytávkami, jako je wifina, obrazovka s aktuální polohou, rychlostí a jízdním řádem plus třeba roznášené občerstvení. Chtělo by se říct pohádka až na to, že do našeho Polabí jsme to měli přes věčně rozkopanou Prahu a tu kvůli rekonstrukcím a výlukám objeli pomalu snad celou. Tedy pomalu doslova i přeneseně, možná nám ČD chtěly jako prémii udělat poznávací zájezd.

Zlí jazykové tvrdí, že dneska už Plzeň zdaleka není tím, čím bývala dřív. Sice nejsem Plzeňák, tak nemůžu soudit, ale v životě jsem tam byl celkem dostkrát a líbilo se mi tam pokaždé. Takže milí čtenáři, až si budete chtít udělat bezva výlet, zajeďte si třeba zrovna tam, neb nejen to pivečko je v Plzni skvělé. A když budete mít kliku, možná tam potkáte zrovna tyhle dva frajery.

Foto Soňa