Když na Míráku prší

Původně jsem tento článek chtěl nazvat „Pražské metro - stanice Náměstí míru,“ podobně jako jeho starší bratříčky. Jenže považte sami, copak je možné navštívit tohle krásné místo a nevšimnout si jeho architektonických skvostů? Počasí bylo sice uplakané, ale to snad tolik nevadí, možná to přispělo k určité zadumanosti mých neumělých obrázků.

Říká se „nejdřív práce a pak teprve zábava,“ a proto začneme tím metrem. Ražená stanice Náměstí míru je součástí trasy A, byla uvedena do provozu v roce 1978. Je vůbec nejhlubší v síti pražského metra, nachází se v hloubce 53 metrů.

Souprava přijela, lidé se chystají vystupovat a nastupovat.

Pohled do prostoru mezi nástupišti.

Jízda po těchto eskalátorech trvá skoro dvě a půl minuty. Dost času na to, aby si člověk přečetl kousíček knihy, stačil si domluvit rande nebo naopak dostal košem, případně se těšil, jak nahoře zkusí nafotit pár obrázků.

Tak ještě otočit zpět k jezdícím schodům, jednou cvaknout, a pak už honem ven.

Divadlo na Vinohradech. Krásná secesní budova, postavená podle návrhu architekta Aloise Čenského a otevřena 24. listopadu 1907 hrou Godiva od Jaroslava Vrchlického.

Sochy umístěné na pylonech hlavní fasády vytvořil Milan Havlíček, představují Statečnost a Pravdu. Jen nevím, která z nich je vidět a která se ukrývá za korunou stromu.

Národní dům na Vinohradech od architekta Antonína Turka je novorenesanční budova, která byla otevřena 10. listopadu 1894 a od té doby je významným centrem kulturních a společenských akcí.

Zase sochy, dnes na ně asi trochu ujíždím. Tentokrát jde o alegorii Nadšení a Ušlechtilosti od sochaře Antonína Poppa.

Tak a teď už konečně to nejkrásnější. Novogotická bazilika svaté Ludmily, postavená v létech 1888 až 1892 podle plánů architekta Josefa Mockera.

Věže se tyčí do výše 60 metrů.

Dovnitř se nesmí, a tak jsem důstojnou atmosféru kostelního přítmí zkusil vyfotit přes prosklené dveře.

Prší a je zima, půjdu se někam ohřát. Budu rád, pokud vás můj článek v tomhle podzimním počasí alespoň trochu potěší.