Když hubnout, tak hubnout!

„Honzo, jestli se ti pořád líbím takhle tlustá, tak si mě pořádně prohlídni, protože zřejmě k tomu máš jednu z posledních příležitostí.“ Touhle překvapivou větou mě uvítala Maruška na našem klasickém popracovním kafi.

„A honem rychle nám koukej objednat pořádnej větrník, protože s tím bude taky konec.“ Dodala má krásná kamarádka a na dotvrzení svých slov ohledně pořádného prohlídnutí sepnula ruce nad hlavou, aby dala vyniknout svým bohatě ženským tvarům.

My chlapi máme jednu takovou nepěknou vlastnost, že když se nám nějaká ženská opravdu líbí, dokážeme ji obdivovat skrz látku. A já, přiznám se otevřeně, snad mi to moje Soňa odpustí, v tu chvíli zmaten Maruščinou informací o poslední příležitosti, jsem prostě najednou tu její slušivou světlou halenku neviděl. Před mým zrakem se na moment v plné kráse zjevily její roztomilé faldíky na břiše, zpola zakryté nádhernými volnými ňadry, pod nimi oblé boky a uprostřed... Ne, nebudu dál pokračovat, bylo by to příliš iritující.

„Honzo, už mě konečně přestaň svlíkat očima, až takhle jsem to s tím pořádným prohlídnutím nemyslela,“ vrátila mě Maruška do reality, zvesela se zasmála a zahrozila mi prstem.

„Maruško, neříkej mi, že ses po těch létech, co se známe, jen tak zničehonic rozhodla zhubnout, a zříct se své barokní krásy,“ snažil jsem se zakrýt své rozpaky.

„Ale ne, Honzo, já jsem v tom nevinně, Franta se rozhodnul sebe a tím pádem i mě zhubnout,“ hranou přísnost v Maruščině hlase teď vystřídal potutelný tón.

„Jak Franta, Maruško? Teď už tomu vůbec nerozumím, vždyť pokud vím, tak Franta přece vůbec není...“ Vypravil jsem ze sebe poněkud zmateně.

„Tak poslouchej a nepřerušuj mě, já ti to celý vysvětlím,“ skočila mi Maruška do řeči. Potěšila se douškem turecké kávy a pořádným soustem poctivého větrníku, a pak spustila.

***

To víš, že Franta není tlustej, jen jak už holt nejsme zrovna nejmladší, tak i on přibral pár kilo a trochu mu narostlo bříško. Jenomže on si to na rozdíl ode mě začal v poslední době hrozně brát a prakticky denně mi doma fňukal, že s tím musí něco udělat. Letos na dovolený se k mý velký radosti nechal konečně přemluvit k pořádně dlouhejm pěším vejletům, u mojí maminky v jižních Čechách se může s různejma prácema na zahradě a v domku přetrhnout a dokonce začal co čtrnáct dní chodit s chlapama na bowling. Jenomže pak se vždycky napucne něčím dobrým ode mě nebo od mý mámy, takže mu to není nic platný, vleze na váhu a znovu kňourá, přestože ho ujišťuju, že mi to na něm nevadí a že jsem dokonce ráda. Vždyť přece každou ženskou těší, když si toho svýho dokáže pořádně vykrmit, no ne?

Víš, Honzo, já už si na to zvykla, vzala to jako takovej novej Frantův domácí folklór a začala jsem ho v tomhle ohledu i trochu špičkovat. Zrovna v neděli k obědu jsem mu naservírovala na talíř krásnej kousek vepřový pečínky s kynutejma knedlíčkama a zelíčkem, k tomu dvanáctku, prostě radost pohledět. Mlsně se na to kouknul, pak protočil očima a zamumlal něco o kaloriích, ale já ho pobídla: „Jen pěkně papej, miláčku, tohle jsem ti uvařila z lásky, abys mi náhodou nevyslábnul.“ A to víš, že se do toho pustil, dělaly se mu boule za ušima, a nakonec málem vylízal talíř. No, já se svou porcí naložila samozřejmě stejně, akorát jsem si na rozdíl od něj odpustila ty kalorický starosti.

Prostě žrací domácí idylka, která skončila před pár dny. „Marie,“ zavolal na mě večer od počítače a už to oslovení mě varovalo. „Pojď se na něco kouknout, tohle je výbornej nápad a pro nás dva jak dělanej.“ Já byla zvědavá, s čím na mě jako vyrukuje, vteřinku jsem zadoufala, že mi chce koupit nějaký rajcovní spodní prádýlko, ale když jsem to viděla, byla jsem zděšená. Honzo, on mi na tý svý obrazovce ukázal takovou barevnou tabulku od zelený až po červenou, rozdělenou na písmena A až E, a v ní byly seřazený jednotlivý potraviny podle toho, jak jsou nezdravý. Netuším, kdo to vymyslel, ale ten člověk musel bejt nějakej kulinářskej tyran, protože, čím bylo něco chutnějšího a čím to mám radši, tím míň to bylo zdravý. Představ si, že třeba zrovna tady ty naše větrníky patřej až do éčka a tím pádem jsou nejhorší.

Víš, Honzo, já bych to celý vzala jako srandu a s chutí se nad tou tabulkou zasmála, jenomže Franta prohlásil: „Marie, tohle je novej systém značení potravin, kterej bude od příštího roku závaznej, abysme na první pohled poznali, co si vlastně kupujeme. Podle mě je to výbornej nápad, měli bysme se tím začít řídit už teď a jíst jen to, co je zelený, teda ve třídě A nebo maximálně B. Pořádně si to prohlídni, ať víš, co máš a co nemáš od zejtřka nakupovat.“

Honzo, mě ti napřed nad Frantovejma slovama zatrnulo, protože mi bylo jasný, že to myslí vážně. Tak jsem si dovolila vylekat i tebe a pohrozit ti, že zhubnu, promiň, chtěla jsem, abys měl na chvilku stejnej pocit, jakej jsem měla já. Ale pak jsem si řekla, že to není možný, no, když máš ty rentgenový oči, tak si představ, jak bych asi vypadala, kdybych tohle všechno měla najednou vytahaný (Maruška si krátce přejela dlaněmi přes svou postavu).

A víš, co jsem na Frantu vymyslela? Nevíš, viď? Tak já ti to teda prozradím, jen mu to nesmíš vyslepičit. Já s ním tuhle jeho hru začala hrát, nějakej čas to vydržím, tejden nebo dva budu klidně zobat zrní jako slepice nebo jíst zeleninu jako králík a budu se tvářit, jak mi to chutná a jaká jsem spokojená. Frantovi jsem na to kejvla, ten jeho barevnej systém vychválila a přitom jsem se rozhodla, že ho budu pozorovat. A to si piš, že na něm dobře poznám, kdy se mu ty zdravý blafy začnou zajídat a kdy začne kroutit očima, že by si jako výjimečně dal něco pořádnýho na přilepšenou. Pak ho nechám ještě chvilku vydusit, a jakmile poznám, že už je doopravdy zralej, koupím prorostlou krkovičku, usmažím pořádný voňavý řízky a postavím je před něj na stůl. Vedle nich dám misku nakrájený brokolice s mrkví, ozdobenou kukuřičnejma lupínkama a budu vyčkávat, co si vybere. On sáhne po řízkách, ale já je odtáhnu, zlehka ho klepnu přes prsty, sladce se na něj usměju a prohlásím: „Ale copak, miláčku, snad se ti nezachtělo těch nezdravejch řízečků, po kterejch se tolik tloustne? Klidně je můžeš mít, však jsem je s láskou usmažila pro tebe, ale dám ti je jedině pod jednou podmínkou...“

(V tu chvíli si Maruška mimoděk zamnula ruce, jak se už teď strašně těšila, až tahle chvíle nastane). Franta se na mě zmateně podívá jako ty před chvilkou, promiň a zeptá se, co tím jako myslím. A já, Honzo, já celou tuhle Frantovu hru zakončím trumfovým esem: „Klidně se do nich pusť, miláčku a nech si chutnat, ale napřed mi slib, že zapomeneš na celej ten svůj barevnej nesmysl a začneš zas jíst jako normální mužskej.

***

Maruška zmlkla a já ocenil její perfektně promyšlený plán: „Vy holky máte nás kluky prostě zmáknutý, ještěže vás máme.“ Nepochyboval jsem o tom, že to na Frantu zabere a nebál se, že by mi ta krásná dáma zhubla, mou mysl však začal hlodat jiný červíček pochybností: „Maruško, promiň a neuraž se, ale seš si jistá, že sis to všechno nevymyslela jen proto, abys mě a čtenáře pobavila?“

Maruška se neurazila, má nejapná otázka ji naopak rozesmála: „Ho-onzo, co-o tě to-o napadá. Ale dobrá, jestli chceš, až se večer dostanu k počítači, tak ti pošlu odkaz na tu barevnou tabulku. Dík za kafe a za posezení, ale teď promiň, musím už vyrazit a koupit k večeři něco hodně zdravýho a vůbec ne chutnýho, aby si Franta to svoje hubnucí období pořádně užil. 

PS: Později večer mi od Marušky přišla esemeska s mrkacím smajlíkem a s tímhle odkazem.