Kdo to tak vehementně bouchá na dveře, mami? To nic, Pepíčku, to je jen škola

Odborníci se nám snaží namluvit, že biologický čas se s přibývajícím věkem zrychluje a že to, co nám v dospělosti uteče jako malá chvilka, zdálo se být v dětství věčností. Možná mají pravdu, ale rozhodně to neplatí o prázdninách.

Tak jako mně kdysi v dávných dobách pokaždé prázdniny letěly jak splašené koňské spřežení, s podobnou rychlostí protekly mezi prsty i dnešním školákům. V pondělí se před nimi opět otevřou brány peke... ale pardon, chci říct brány školní a nekompromisně se rozezní dotěrné zvonění.

Velkou část svého předškolního věku jsem prožil u milované babičky v Posázaví a před první třídou řešili rodiče dilema, zda mě dát do tamní vesnické školy ve Stříbrné Skalici nebo zda zvolit školu pražskou. Nakonec vyhrála ta druhá možnost a na dobu školního roku se ze mě stal měšťák. Nicméně už od samého počátku jara jsem se pokaždé těšíval na prázdniny, prodlužující se dny zvyšovaly mou netrpělivost a já se už nemohl dočkat, až se zas vrátím na místa svého raného dětství, kde budu pobývat se svou prarodičkou.

Pak konečně nastal kýžený poslední školní den, který mi nedokázalo pokazit ani občasné mrčení rodičů nad doneseným vysvědčením. Radosti a strasti městského školáka jsem den ze dne vyměnil za pobyt v místech, která jsem opravdu miloval.

Rázem se přede mnou rozprostřely celé dva nekonečné měsíce prázdnin. Řádil jsem s dětmi ze sousedství, s babičkou podnikal výlety k řece za koupáním, do lesa na houby, občas na návštěvu nebo něco obstarat do některé ze sousedních vsí. Vlakem s krásně kouřící parní mašinkou, houkajícím rozvrzaným motorákem nebo stařičkým autobusem, v němž se řidič dobře znal se svými cestujícími. Vlak jsem měl nejradši, přiznávám. Dodnes si pamatuji, jak babička vyhověla mým dětským prosbám, abychom pro novou plechovou troubu zajeli do Sázavy právě jím, přestože autobusovou stanici jsme měli mnohem blíž než vesnické nádraží. Trouba byla těžká, při zpáteční cestě od vlaku se babičce zařezával do dlaně provázek, kterým byla převázaná, a jí z vděku svou dětskou ručkou aspoň symbolicky pomáhal.

Rozmary počasí jsem coby malý špunt nevnímal. Když bylo nesnesitelné horko, byl jsem rád, protože voda v řece nebyla tak studená. Déšť mi nevadil, umožnil mi totiž důkladné studium Mayovek, jichž měla babička plnou knihovnu, a jejichž prostřednictvím jsem se rázem ocital ve společnosti divokých indiánů a proradných bledých tváři. A Mourek. Nezapomenutelná kočka mého dětství, která mi vštípila lásku k těmto tvorům. Tahle kočičí holka s klukovským jménem bydlela zároveň u babičky a u sousedů a byla mi nejlepší zvířecí kamarádkou. Tolik mi důvěřovala, že se jednoho deštivého dopoledne rozhodla povít tři maličká bezbranná koťátka přímo před mýma očima. Já jen zíral, jak to vlastně v přírodě chodí, a nemoha se od té mňoukající a předoucí rodinky po dlouhé dny odtrhnout, jsem od Mourka odkoukal kočičí péči a kočičí výchovu.

Červenec prolétl jako blesk letní oblohou, najednou byl srpen a já si pokaždé bláhově říkal, jaké to je skvělé, konec prázdnin je stále daleko a škola dřímá kdesi hluboko pod obzorem. Maminka s tatínkem přijeli na dovolenou, řeku jsme vyměnili za vzdálenější rybníky, procházky v lese byly delší, občas jsme zajeli přepadnout a očima vyplenit nějaký hrad nebo zámek. Vychutnával jsem si kouzelnou vůni a chuť opékaných buřtů, o pozdních večerech žadonil, abych ještě nemusel jít spát.

Tatínek se zamyslel, kouknul se na oblohu a zeptal se: „Troufneš si přenocovat sám ve stanu, Honzo? Nebudeš se bát?“

„Jé! Určitě nebudu, táto!“ A dobrodružství mohlo začít. Při měsíčku jsme s tatínkem postavili stan ze dvou celt, já do něj s rozzářenýma očima zaplul a připadal jsem si jako ten indián z babiččiných Mayovek. A jestli jsem se zpočátku trochu bál? Víte, že už ani nevím.

Než jsem se dvakrát otočil, přišla půlka srpna a prázdniny začaly mít na kahánku. Tam někde úplně vzadu v mém dětském mozku varovně zacinkal školní zvonek, doprovázený požadavky mých rodičů, abych si zopakoval něco ze školní látky. Ale to nic, snažil jsem se uklidnit sám sebe, ještě krásných čtrnáct dní kamarádů, koupání, houbaření, opékání buřtů a kočičího dovádění... Ještě celý týden... Ale čas nezastavíš, najednou je konec, jede se domů, v pondělí zase začíná škola. Inu, co naděláš, navzdory tvrzení vědců o pomalu plynoucím čase v dětství mi ty krásné dva měsíce prázdnin vždy utekly, jakoby trvaly jen pár chvil. Vám také?

A tak bych chtěl popřát dnešním školákům, ať si ten definitivní konec letošních letních prázdnin tak neberou, ať naleznou ve škole spoustu starých i nových kamarádů a vlídných trpělivých učitelů. A jejich rodičům? Těm přeju, aby jim jejich školou povinné ratolesti byly jen a jen ku radosti, starosti nechť zůstanou odváty kdesi v zapomnění.