Kastrovat nebo nekastrovat?

„Opravdu jste je nechal vykastrovat? Uvědomujete si, jaký je to nepřípustný zásah proti přírodě a boží vůli?“ Rozzlobila se na mě mladá dívka na ulici, se kterou jsem se dal do řeči o domácích mazlíčcích.

Dříve než se vrátím k otázce kastrace, si vás dovolím pozvat na další umísťovací výstavu útulkových koček, která se bude tentokrát konat příští neděli 8. prosince od 11 do 16 hodin v klášteře Gabriel Loci na pražském Smíchově na adrese Holečkova 10.

Podívejme se na některé z nádherných číč a kočičáků, kteří tam budou netrpělivě vyhlížet lidi s velikým kočičím srdcem, jenž se jich ujmou a vezmou si je do svých rodin. (Fotografie zveřejňuji s laskavým souhlasem jejich autorky paní Dany Javůrkové, předsedkyně Spolku na ochranu zvířat Dobříšsko, z.s.)

Šestice čtyřměsíčních sourozenců, kteří byli nalezeni ve stodole poblíž Sázavy. Jsou to bezva holky a kluci, a pokud by se je podařilo umístit s některým z brášků nebo sester, budou jen rádi.

Will

Zak

Tessa

Terry

Zorro

Wood

Teď Tobík. Vychovala jedna paní v Čísovicích, když mu jeho maminku kočku přejelo auto. Přestože je přítulný, hodný a hravý, na minulé výstavě měl smůlu a je tu už podruhé. Tak snad mu to tentokrát vyjde.

Nu a ještě dvě ságry, které se narodily venkovské kočičce. Obě jsou hravé a mazlivé, přály by si být adoptovány spolu. Nebo by aspoň potřebovaly v novém domově kočičího kamaráda.

Neli

Líza

***

A teď už konečně zpátky k těm kastracím. V hlubokém zamyšlení, nakolik bude nadcházející umísťovací výstava úspěšná, mě cestou z práce vytrhla mladá dívka. Stála na ulici, v ruce držela obrázek kočky, psa a morčete, a oslovila mě otázkou: „Dobrý den, mohu se zeptat, jestli máte doma nějakého domácího mazlíčka?“

Běžně se s takovými lidmi moc nebavím, ale tahle nevypadala, že by mi chtěla vnutit nějaké zboží a jako žebračka už vůbec ne. Navíc se tematicky trefila do mých myšlenek, a tak jsem jí s úsměvem prozradil naši kočičí dvojku Santíka s Rózkou. Dívka úsměv neopětovala, jen mi položila další otázku: „Doufám, že jste je nenechal vykastrovat?“

„Nechal, proč?“ Odpověděl jsem bezmyšlenkovitě.

Dívka se zamračila a vemlouvavě spustila: „Opravdu? Uvědomujete si, jaký je to nepřípustný zásah proti přírodě a boží vůli? Já a moji přátelé se snažíme otvírat lidem oči a přesvědčovat je, aby těm ubohým zvířátkům takové ošklivé věci nedělali…“

Zřejmě chtěla pokračovat ve svém pomateném školení, ale já se v duchu vrátil k opuštěným kočkám a skočil ji do řeči: „Byla jste někdy v kočičím útulku? Viděla jste, v jak hrozném stavu se tam některé kočky a koťata dostávají? A víte, jak to dopadá s mnoha dalšími, které zůstanou venku, protože se je buď nepodaří odchytnout nebo na ně v přeplněných útulcích nezbyde místo?“

„Ale vždyť tou kastrací jim strašně ubližujete a...“ Pokusila se mi skočit do řeči.

Jenže já se nedal: „No, jestli myslíte ubližování, tak víc jim paradoxně ublížíte, když je necháte pobíhat venku nekastrované. Nebo se snad vy a ten váš spolek dokáže postarat o všechna koťata a jiná mláďata, která z takového pobíhání vzejdou? Všechny je zachránit od hladu, od zimy, od predátorů a od jiných hrozeb, které jim na rozdíl od kastrace opravdu ubližují a zabíjejí je? Uvědomte si, prosím, že vy sama a vaši přátelé svou kampaní proti kastracím k tomuhle všemu jen přispíváte.“

Pravda, trochu jsem se rozvášnil. Sice chápu, že kastrace je nepřirozeným zásahem a že zvířata o cosi připravují, ale už jsem viděl dost odstrašujících případů, jak to může dopadnout s takovým toulavým zvířetem, které se vůbec nemuselo narodit. Napadlo mě jí toho povykládat ještě víc, ale pak mi došlo, že by to bylo nejspíš zbytečné, tyhle zaslepence nepřesvědčíš. A ono by to ani nešlo, protože dívka jen zasyčela: „S vámi se já rozhodně dohadovat nebudu,“ otočila se ke mně zády a zmizela v davu i se svými naivními ideály.

Pokaždé, když jsme si pořizovali domů nějakou kočku, respektive kotě, museli jsme se zavázat, že je necháme vykastrovat. Tak se to dělá na umísťovacích výstavách i dnes, u koťat je to ve smlouvě o předání, dospělou kočku dostanete už vykastrovanou. A kocoura samozřejmě taky.

***

To mi připomíná, abych to celé na závěr trochu odlehčil, jednu dávnou příhodu s černým kocourem Damiánem, kterého jsme si přinesli z útulku, když byly naše dcery malé. Přišel k nám jako půlroční roztomilý nohatý uzlík chlupů, rychle si zvykl a postupně vyrůstal v mazlivého divocha. Když na něj přišla puberta, zavolali jsme na veterínu a objednali se s ním na kastraci, termín jsme dostali asi za týden.

„Dobrý den, já vím, že jsme domluvení až na pětadvacátého, ale nenašlo by se tam u vás nějaké okénko na dřív? Nejlépe na dnešek nebo na zítřek?“ Volali jsme zoufale hned následující den.

Když se nás veterinář zeptal, co se děje tak hrozného, odpověděli jsme mu: „Víte, to značkování a kocouří zpěvy bychom klidně vydrželi. Ale když vám ten rošťák chodí po vrchním rantlu dveří, co pět minut odtamtud skočí někomu na hlavu a nevynechá ani noc, když jdete na záchod, tak už to prostě nejde.“

Veterinář se smiloval, jednu noc jsme ještě nějak dali, pak jeli na zákrok a byl pokoj. Nu a Damián nám coby černý kocour nosil celých dalších patnáct let štěstí. A k tomu tak tři myši denně na přilepšenou, když už jsme ho teda tak neznabožsky připravili o možnost vyrábět koťata.

***

Předávací smlouva při adopci dále říká, že pokud se soužití s novým kočičím členem rodiny z nějakých důvodů nevydaří, je ho možné a potřebné vrátit zpět do útulku. Tak stavte se příští neděli, pokochejte se, a když si s nějakým čtyřnožcem padnete do oka, odneste si ho k sobě domů. Naleznete v něm bezva kámoše a já pevně věřím, že ten bod o vrácení nebudete vůbec potřebovat.

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.