Karambol na kole

„Moničko, musíš opatrně. Nejezdi moc rychle, ať nespadneš, do nikoho nebo do ničeho nenabouráš a hlavně dávej pozor, abys nesjela do ulice, mohlo by tě porazit auto. A pořád se dívej před sebe.“

Těmito slovy jsem se snažila poučit svou pětiletou dceru poté, co jsem jí splnila její největší přání a koupila k narozeninám kolo. Tedy kolo, spíš bicyklík, prostě nejmenší verzi, která byla k mání a do jejíž výbavy krom brzd a zvonku spadala i dvě postranní kolečka, která jí pomohou udržet rovnováhu. Je zvláštní, že ačkoli sama na kole nejezdím, Monička po tomhle dopravním prostředku nesmírně toužila, možná to odkoukala od spolužáků ve školce.

„Ukaž, počkej, já ti tu helmu nasadím pořádně, aby ti cestou nespadla.“ Učinila jsem poslední úpravu výstroje své dcerky a s tlukoucím srdcem ji vypustila do světa. Tedy konkrétně do chodníků a parkových cestiček našeho sídliště. Monička hrdě nasedla, napřed otočila pedály pozpátku, ale jakmile poznala svůj omyl, šlápla dopředu a rozjela se.

Možná jsem čekala nějaké počáteční strachy a rozpaky, ale nedočkala jsem se. Holka trochu přidala, já se rozběhla, abych jí v případě potřeby dala záchranu, ale nestihla jsem to. Netušila jsem, že i s přídavnými bočními kolečky se dá spadnout. Zřejmě chtěla zabočit prudčeji, než dovolují fyzikální zákony o rovnováze, šup a už byla na zemi. Nicméně kolo je maličké, Monika taky, dolů to má blízko, a tak se nic nestalo. Krátce zatřepala hlavou, řekla jen: „aha, tak takhle ne,“ a než jsem se stačila rozkoukat, už zase nasedla a znovu se rozjela. Ten pád ji zjevně vylekal míň než mě, starostlivou matku.

„Stůj,“ křikla jsem na ní v klusu s asi desetimetrovým odstupem, když jsme se blížili k přechodu a já se bála, že mi vletí pod auťák. Nicméně moje obava se ukázala jako zbytečná, Monička stiskla obě brzdy, až to zavrzalo a zastavila metr před hranou chodníku. Sice nic nejelo, ostatně v neděli dopoledne je provoz tak jako tak nejmenší, ale tenhle návyk si holka musí pořádně zakořenit.

„Napřed nalevo, pak napravo, a teprve když si budeš jistá, že nic nejede, můžeš vyrazit,“ zdůraznila jsem jí.

„Ale mami, prosím tě, vždyť já vím...“ Rozhlédnuti... „Tak můžu, že jo?“

Za chvilku, když se cesta zvedla trochu do kopečka: „Moni, musíš do toho pořádně šlápnout... Nebo počkej, já tě trochu postrčím,“ už, už jsem natahovala ruku k sedlu, když holka na nakloněné rovině zpomalila.

„Mami, nemusíš, já to zvládnu, nejsem přece malá.“ No, téhle její hlášce jsem se fakt musela od plic zasmát. Ale nakonec měla pravdu, když nepočítám lehké přistrčení skoro až nahoře, tak to dala sama. Musím přiznat, že tahle první jízda mi zvedla náladu. Poté, co jsem zůstala s dcerou sama, musím počítat každou korunu, nějaký čas mi trvalo, než se mi podařilo na to kolo našetřit a trochu jsem se bála, jestli to není zbytečná investice. Teď jsem viděla, že není, Monča byla šťastná, a co teprve, až mi zítra bude vyprávět, jak jí ve školce stouplo sebevědomí, že si mohla rovnoprávně povídat s ostatními malými cyklisty.

„Tak, Moničko, ještě to vezmeme tady okolo parčíku, a pak už musíme domů.“

„Ale mami, ještě chvilku, mě se to tolik líbí.“

„Tak dobrá, objedeme taky támhlety tři stromy, ale pak už fakt pofrčíme. Musím uvařit, abychom měli co k obědu.“

„Tak jó, tak jó a já ti pomůžu, budu škrábat brambory.“

Nechápu, jak může pětileté dítě bavit škrábat brambory, ale Monice jsem za tu pomoc vděčná. Sice jí to trvá dvakrát tak dlouho než mně, ale už se to celkem naučila a do života to bude každopádně potřebovat. Zvlášť, pokud jí nedej bože dopadne manželství tak jako mně, to bych jí fakt nepřála.

„Moni, proboha, pozor, brzdi a koukej na cestu!“ Vykřikla jsem ve chvíli, když už jsme se od parčíku a tří stromů blížili k našemu vchodu. Monika totiž zahlédla Patrika, svého spolužáka ze třidy, jak si to se svým tátou rázují k autu s rybářskými pruty v rukou. Přestala se soustředit, koukat na cestu a řítila se rovnou na ně. Jó, však já je taky ráda vidím, Patrik je její nejlepší kamarád a s jeho tátou jsme tak trochu na stejné lodi, taky s tím klukem zůstal sám. A přitom mi připadá jako fajn chlapík, když se s ním občas srazím ráno nebo odpoledne ve školce.

„Pozóóór!“ Křiknu ještě jednou, ale už je pozdě. Monika sice začne na poslední chvíli zběsile brzdit, Patrik se ohledné a uskočí stranou, ale jeho táta koupí žďuchanec přední pneumatikou zezadu pod koleno.

„Ježíšmarjá, promiňte, nezlobte se na ni, je to moje chyba, sedí na tom poprvé a měla jsem si ji líp ohlídat. Jste v pořádku?“ Koktám, jak dobíhám. Pak houknu na Moniku, která teď s vykulenýma očima stojí obkročmo na svém kole: „Co jsem ti říkala? Pořád koukat před sebe! Pořád!“ Je mi přitom trapně za sebe i za holku a jen doufám, že se Patrikovu tátovi nic nestalo a taky, že to od něj moc neschytáme.

On se s vážnou tváří pomaličku otáčí a zřejmě se snaží bleskurychle vyhodnotit nastalou situaci. Pozvedne pravou nohu, zadumaně si promne lýtko, pak roztáhne obličej do širokého úsměvu, a aniž by ten karambol jakkoli komentoval, promluví: „Jémine, ahoj Moniko, ahoj Kvě... totiž dobrý den, paní Soběslavská. Rádi vás vidíme, že jo, Patriku, nechcete s námi na ryby?“

Celá zmatená odpovídám: „Rádi bychom, ale musíme domů vařit oběd.“

„A co budete mít dobrého?“

„Kuřecí plátky s bramborem, nedáte si s námi?“ Vypadne ze mě, ani nevím proč.

„Děkujeme, když tak příště, máte rádi ryby?“ Všímám si, že Patrikův tatínek trochu zrůžověl a v téhle chvíli taky poněkud improvizuje.

„Tak jo, budeme se těšit, viď Moni?“ Trochu se osměluju, jak ze mě spadl strach po té srážce.

Monča s vidinou přítomnosti Patrika horlivě přikývne, ti dva chlapi naházejí rybářskou výbavu do auta, zvesela nám zamávají a odfrčí.

„Tak Moni, nasedat, teď už fakt musíme domů, kuře čeká a škrabka taky. A jeď proboha opatrně,“ uzavírám naši první výpravu s dceřiným kolem. Radši si ani nepředstavuju, co všechno by mohlo být, kdyby jedné samoživitelce a jednomu chlapovi se synem v péči náhodou něco vyšlo. Spíš přemýšlím, kdy jsem naposledy připravovala k jídlu rybu, a jestli to ještě vůbec umím.