Karambol na kole

„Dneska si dej větrník sám, já si pochutnám na odlehčeném bílém jogurtu ve skle, ozdobeném lístečky máty a rukoly,“ zarazila mě Maruška, když jsem se snažil objednat u servírky dva zákusky tak, jak jsem byl zvyklý.

„Opravdu si na tom jogurtu pochutnáš, Maruško? A vůbec, co se stalo, neleze ti to vedro na mozek?“ Zeptal jsem se překvapeně své nádherně zaoblené kamarádky.

„Just si pochutnám, Honzo, i kdybych nechtěla. Musím. Tu nemístnou poznámku o mozku ti milostivě promíjím, já totiž hubnu, abys věděl...“ odpověděla mi Maruška s odhodláním ve tváři, chtěla ještě něco dodat, ale pak se zarazila a vytáhla z kabelky malou šroubovací lahvičku.

„Proboha, co to děláš? Tímhle se leda tak otrávíš, vždyť máš před sebou cukřenku. A to jakože už nebudeš mít tak nádherně plně rozkvetlou postavu?“ Vypálil jsem další otázky ve chvíli, kdy si Maruška vhodila do kávy titěrnou bílou tabletku umělého sladidla.

„Ale no jo pořád, nech toho, prosím tebe. Franta na mě už zase doráží kvůli tloušťce a já si uvědomila, že má vlastně pravdu. Tahle kila musí dolů!“ Maruška si odhodlaně objela rukama okolo svých širokých boků, a pak pokračovala: „Jo, tohle jsem ti chtěla ukázat, koukej. Co vidíš?“ Natáhla se přes stolek a strčila mi před oči levou ruku, na jejímž zápěstí měla hodinky s černým zhasnutým ciferníkem.

Na chvilku jsem se zamyslel, a pak si ji vychutnal: „Vidím rozkošné droboučké téměř neznatelné zlatavé chloupky na krásně buclaté ručce. To mi jako chceš říct, že tenhle malebný barokní detail vidím naposled a příště už tam bude jen strohá gotika?“

Maruška se mému pokusu o vtip nezasmála, dokonce mi na něj ani neodpinkla nic peprného, jen s vážnou tváří dodala: „Houby chloupky, houby architektonické slohy, mám na mysli hodinky. Tohle je nesmírně chytrý a užitečný přístroj, Honzo, který mi mimo spousty dalších věcí měří, kolik vydám kalorií, když něco dělám, chodím nebo jezdím na kole.“

„Ty jezdíš na kole, Maruško? Fakt? To je super, já na něm neseděl od mládí...“

„No, konečně jsi mě kromě té tloušťky taky za něco pochválil,“ skočila mi Maruška do řeči. „Vždyť já se ti to skoro bála říct. Chodím na dlouhé procházky, dvakrát denně cvičím a na tom kole jezdím u maminky na venkově. Už jsem zhubla několik kil, ale ty sis toho ani nevšimnul, natož abys to ocenil,“ pronesla s pýchou v hlase.

Po zbytek setkání jsme mezi sebou hráli takový pomyslný pingpong. Maruška nadhazovala míčky o svých nových pohybových aktivitách, o výhodách chytrých hodinek a smečovala postupnými úspěchy v boji se svou domácí váhou. Já naopak tak trochu rozpolceně pinkal komplimenty na její obliny, kroutil smutné míčky o tom, že o ně přijde a servíroval jí na smeče podporou pohybových aktivit, abych jí posílil sebevědomí. Poté se Maruška omluvila, že už musí vypadnout, protože chce jít domů pěšky, aby splnila penzum spálených kalorií, které si určila jako denní dávku.

***

Tenhle rozhovor se odehrál někdy na přelomu jara a léta, a při našich dalších setkáních sice Maruška o svém hubnutí moc nemluvila, ale v konzumaci sladkostí se skutečně krotila. Když už se mi ji náhodou podařilo ukecat na zákusek, přistoupila jen na ten nejmenší, který měli v široké nabídce naší oblíbené cukrárny. Kávu si stále tvrdošíjně sladila oněmi dle mého názoru pochybnými miniaturními umělými tabletkami a občas si neodpustila krátkou poznámku, že by s tím cukrem měla přestat úplně. Zlom nastal až jednoho z tropických pozdních odpolední začátku září.

„Zdravím Tě, má krásná dámo, ty máš nové šaty? Náramně ti to v nich sluší, jen mi, prosím tě vysvětli, proč sis v tom horku vzala dlouhé rukávy?“ Optal jsem se Marušky po usednutí na cukrárenskou zahrádku.

„Houbeles nové, Honzo, já ti to celé vysvětlím, ale napřed buď od té dobroty a objednej nám oběma po jednom velikánském větrníku, jak je mají vystavené uvnitř v chladícím pultu. A než nám je i s kávou přinesou, tak se mě na nic neptej, jen mě obdivuj očima a klidně přidej i nějaký ten kompliment. Mně je totiž dost trapně a potřebuju dodat odvahy, abych ti to mohla říct a třeba se i zasmát sama sobě.“

Svůj následující monolog zde nebudu rozvádět, byla by to nuda a řeknu jen, že jsem se v obdivování své společnice fakt snažil. Jen jsem se na chvilku zarazil překvapením, když si Maruška do právě donesené kávy zvrhla snad celou cukřenku. Ona toho využila, vyhrnula si levý rukáv, odhalila pořádnou bohatě vybarvenou modřinu na předloktí a zeptala se: „A jakpak by se ti líbilo tohle, když už mě tolik chválíš?“

„Proboha, Maruško, co se ti stalo? A kde máš svoje chytré hodinky?“ Vykulil jsem nechápavě oči.

„Hodinky?“ Opáčila Maruška ironicky, „ten skvělý zázrak moderní techniky odpočívá na dně nejspodnějšího šuplíku doma v komodě a už tam asi zůstane navěky. A tohle? No, spadla jsem z bicyklu, když to teda chceš vědět.“

„Neublížila sis?“ Zeptal jsem se poněkud naivně.

„Ublížila, neublížila, spíš se mi konečně rozsvítilo,“ spustila Maruška zhurta, aby mi nedala prostor k dalším nejapným poznámkám. „Jela jsem po prašné cestě, na jedné straně požaté pole, na druhé straně úzký pruh louky a za ní břeh rybníka. Já šlapala do pedálů jak divá, abych toho ujela co nejvíc, chtěla si zkontrolovat kalorie, koukla na ten zázrak na zápěstí, najela na kámen a skočila v kopřivách. Jauvajs, ještě teď mě to při té vzpomínce pálí a to odřené koleno ti ani nebudu ukazovat, máš smůlu.“

„Maruško, počkej,“ rychle jsem oběhl stůl a ať mi to Soňa promine, zlehka ji políbil na tu modřinu na předloktí.

„Jo, dík, seš milej, Honzo. Ale jedno je jasné, smiř se s tím, že žádná gotika nebude, to radši zůstanu u svého baroka. Ne, že bych přestala chodit a jezdit na kole, ale všeho tak akorát. Místo honění kilometrů na bicyklu si budu vychutnávat nádhernou jihočeskou krajinu a při chůzi pozorovat okolí, abych si každý den udělala aspoň jednu drobnou radost příjemným pohledem. A větrník, Honzo? Dneska jsem si s tebou dala ten obrovský, ale od příště radši menší. Co jsem shodila, to jsem shodila, teď si připadám tak akorát a nestojím o žádný jojo efekt, abys věděl,“ uzavřela Maruška svou zpověď s bezelstným úsměvem ve tváři a s dlaněmi obrácenými nahoru.

Udělala radost nejen sobě, ale i mně, a já se jí před odchodem ještě zeptal, co na to Franta. Odpověděla s lehce poťouchlým podtónem: „Franta je v pohodě, s tloušťkou už mě neprudí. Ono mu nakonec ani nic jiného nezbývá, přes léto přibral víc, než já stačila shodit, takže kdyby něco, řeknu mu, že teď je pro změnu řada na něm.“