Jindra a Miluška

„Jakou vysokou školu studuje ta tvoje Miluška? Nechodíte spolu náhodou na medicínu? Jé, to bych byla ráda.“ Nebylo to zdaleka poprvé, co se mamka snažila z Jindry zvědavě vytáhnout nějaké podrobnosti o jeho děvčeti. Sama byla doktorkou, na svého syna začala být jaksepatří pyšná, jakmile předloni nastoupil do prváku a vydal se tak v jejích šlépějích.  Vysokoškolské vzdělání své případné budoucí snachy pro ni bylo samozřejmostí. Byla by se ochotná smířit i s inženýrkou nebo třeba právničkou, ale lékařský diplom by ji uspokojil nejvíc.

Jindra se s Miluškou seznámil už před pěti měsíci. Přesně si pamatoval tu chvíli, když se na něj 12. října roku 1984 ve čtyři hodiny odpoledne poprvé usmála zpoza pultu maličké cukrárny, kterou objevil cestou domů z přednášek. Hned z kraje mu bylo jasné, že mu to doma tak snadno neprojde. Což o to, s taťkou nebude problém. Jeho otec strojní inženýr z toho žádnou vědu nedělá a tvrdí, že daleko víc než na písmenkách okolo jména záleží na člověku jako takovém. Ale mamka? Ta pochází z lékařské rodiny a i se snachou středoškolačkou by měla vážný problém. Natož s vyučenou cukrářkou, něco takového by pro ni bylo naprosto nepředstavitelné.

A tak se Jindra snažil Milušku před mámou utajit. Jenže když chtěli mít soukromí, museli k němu domů. Miluška bydlela jen se svou maminkou a s malým bráškou, který byl věčně doma v bytečku jedna plus jedna. Jindrova mamka byla pozorná, a když párkrát objevila v jeho studentském pokojíku dlouhý blonďatý vlas, začaly otázky. Až do dnešního nedělního poledne se to Jindrovi pokaždé podařilo nějak zahrát do autu. Párkrát prohlásil, že spěchá na přednášky, jindy to nějak zamluvil a občas mu vypomohl i tatík, který sám záhy pochopil, která asi bije.

„Víš, mami,“ osmělil se Jindra, „Miluška nestuduje. Ale peče fantastické dorty,“ zoufale zkusil zahrát na mamčinu chuťovou strunku. „No, ale jistě počítá s tím, že si školy dodělá při zaměstnání, ne?“ Vyvalila nevěřícně oči Jindrova mamka. „Kdepak, mami, Milušku ta práce baví, je s ní spokojená. A vůbec, nebuď včerejší, vždyť je to fantastická holka a já ji mám moc rád.“

Nic naplat, Jindra se neubránil, ani taťkovi přímluvy nepomohly. „Buď se s ní okamžitě rozejdeš nebo mi padej z domu,“ rozhodla nekompromisně mamka, „nějakou takovou já vedle svého syna, budoucího slavného chirurga prostě nesnesu.“

Jindra vyskočil od stolu, jako by ho uštknula zmije, vypadl z domu a celý zoufalý běžel za svou milou, ani jí nestihl zatelefonovat. Zazvonil u dveří jejich bytu a hned zčerstva ze sebe všechno vyklopil. Před Miluškou, její maminkou a malým Petříčkem. Chvilka napjatého ticha, že bys slyšel spadnout na zem špendlík a pak se maminka projevila jako správná žena činu. Petříčka poslala vedle, aby si udělal úkoly a vševypovídajícím pohledem se beze slov zeptala své dcery: „Máš ho opravdu ráda, jsi si jistá?“ Miluščina nevyřčená odpověď byla jasná.

„No co, Petříček se nastěhuje ke mně do kuchyně a vy dva budete bydlet v pokoji. Nějak to zvládneme, zvlášť s doktorem v domě.“ Uzavřela zvesela Miluščina maminka celý problém a pustila se do hory nádobí.

Abych to neprotahoval, ti čtyři to neměli lehké. Ale s Jindrovými brigádami a občasnou tajnou pomocí jeho taťky to nějak zvládli. Od svého odchodu z domu uviděl mamku až za několik let na vlastní promoci. Poté začaly ledy postupně tát, jí se konečně podařilo zlomit „rodové prokletí“ a naučila se vážit si i docela obyčejných lidí.

Jindrův taťka a Miluščina maminka už nějaký čas vše sledují z nebeských výšin. Co vidí zrovna dnes? Miluška je strašně natěšená, Jindra jí zrovna volal, za pár chvil se vrátí z týdenní zahraniční konference. Pilně za pomocí dcery obskakuje hosty ve svojí cukrárně na náměstí. A na nejlepším místě v pohodlném křesílku u okna se usmívá stařičká bělovlasá dáma. Jindrova mamka si právě pochutnává na skvělém dortu. Narozeninovém, tom nejlepším, který umí jen její milovaná snacha.